V listopadu loňského roku odstartovala z kosmodromu Pleseck u Archangelska ruská antiraketa a sestřelila starou, nefunkční ruskou družici. Vyvolala tím nejen poprask na vesmírných stanicích, ale také znovu oživila téma „hvězdných válek“. Kam se technické možnosti v této oblasti posunuly od dob studené války?
V pondělí 15. listopadu 2021 v 8 hodin a 6 minut SEČ vypukl na Mezinárodní kosmické stanici poplach. K ISS se totiž blížil mrak úlomků cizího tělesa, z nichž některé prolétávaly kolem orbitálního obra asi hodinu a půl. Mrak, schopný při nárazu na moduly působit jako šrapnel, se objevil vyloženě nečekaně jak pro posádku ISS, tak pro pozemní sledovací stanice a řídicí středisko. Natolik nečekaně, že už nezbýval čas na úhybný manévr a sedmičlenná mezinárodní posádka se musela ve skafandrech ukrýt do kosmických lodí Sojuz a Crew Dragon. V případě narušení modulů ISS a dehermetizace by dopravní lodě sloužily jako záchranné... Co že se stalo? Téhož listopadového rána, po 3. hodině SEČ, odstartovala z vojenského kosmodromu Pleseck u Archangelska ruská antiraketa, údajně A-235 PL-19 systému Nudol. Sestřelila starou, nefunkční ruskou družici Kosmos 1408/Ikar39L systému elektronického průzkumu Celina D, která létala v kosmu od 80. let 20. století. Celina, podobně jako řada jiných „rozvědčíků“, se pohybovala po nízké oběžné dráze s vysokým sklonem, ve výšce výhodné pro zpravodajské, tedy špionážní, satelity. Třením o atmosféru postupně klesala a v momentě zásahu se pohybovala zhruba 100 km nad ISS, s perigeem 465 a apogeem 490 km [nejbližší a nejvzdálenější body oběžné dráhy vůči Zemi — pozn. red.] se sklonem 83° k rovině rovníku. Podle pozemských sledovacích stanic a NASA zničení Celiny znamenalo vznik cca 1 500 rozpoznatelných úlomků a zřejmě i mračna dalších, miniaturních. Potvrdila to mj. společnost Leo- Labs, která se zaměřuje na sledování pohybu objektů na oběžné dráze s tím, že jeden z jejích sledovacích radarů zpozoroval v pondělí mnoho objektů na místě, kde se měla nacházet družice s krycím označením Kosmos 1408. Bylo tak jasné, že šlo o ostrou zkoušku antisatelitní zbraně. Při hustotě provozu na oběžných drahách kolem matičky Země nejde o žádnou legraci. Při rychlostech panujících na zemské orbitě pak stačí mikroskopická částečka, která dokáže ohrozit, ba dokonce vyřadit z provozu jiné satelity, v horším případě pak poškodit nejen solární panely orbitální stanice, ale i prorazit plášť některého z hermetických modulů. Unikající atmosféra by pak při větším průměru vzniklého otvoru působila jako raketový motor, což může destabilizovat celou ISS a smrtelně ohrozit posádku. Mimochodem, viděli jste film „Gravitace“? Kosmické smetí likviduje jednu orbitální stanici za druhou… Reakce NASA, USA, ESA a západních vlád či masmédií na sebe pochopitelně nenechaly dlouho čekat. Například administrátor, tedy šéf NASA, sám bývalý astronaut, Bill Nelson vydal k celé události prohlášení, ve kterém se zkouška ruské antisatelitní zbraně ostře odsuzuje. „Při dlouhé a bohaté historii na poli pilotované kosmonautiky je nepředstavitelné, že Rusko ohrozilo nejen astronauty americké i mezinárodních partnerů, ale i své vlastní kosmonauty. Tyto činy jsou bezohledné a nebezpečné. Ohrožují i čínskou kosmickou stanici a tchajkonauty na její palubě,“ řekl mimo jiné. „Jsem rozhořčen tímto nezodpovědným a destabilizačním činem...“ Reagovalo i americké ministerstvo zahraničí a vedení NATO, představitelé ESA či britské vlády. Ruské ministerstvo obrany sestřel Celiny D přiznalo, ale odmítlo tvrzení o hrozbě kosmickým objektům: „USA s jistotou vědí, že vzniklé úlomky nepředstavovaly a nebudou představovat hrozbu pro orbitální stanice, kosmické lodě ani kosmické aktivity,“ praví se v jeho reakci. „Fragmenty byly zařazeny do hlavního katalogu národního systému kontroly vesmíru a jsou okamžitě převzaty ke sledování, dokud nezaniknou,“ konstatuje prohlášení. Bylo ovšem slyšet i jiné hlasy, potvrzující komentáře západních médií. Například známý moderátor ruské státní televize Dmitrij Kyselev jen tak mimochodem upozornil, že Rusko například dokáže s pomocí „principiálně nového protisatelitního systému“ v krátkém sledu zničit všech 32 navigačních družic systému GPS, což by naprosto oslepilo veškerou techniku NATO, raketami či letadly počínaje a pěšáky konče. Kyselev nezastíral, že ostrá zkouška ruského A-satu je jakýmsi varováním NATO, aby „nepřekročilo tzv. červenou linii“ v případě Ukrajiny. A tuto tezi podpořil i ruský ministr obrany Sergej Šojgu, což už nelze brát na lehkou váhu. Jestliže vezmeme jejich slova za bernou minci, mají ruské kosmické síly k dispozici střely, které dokážou sestřelit družice létající ve výšce 20 350 km nad povrchem Země, kde se na šesti kruhových orbitách se sklonem 55° nacházejí jmenované satelity GPS. Z technického hlediska by pro rakety označované jako DA-ASAT (direct- ascent anti-satellite), které umějí zasáhnout jak nepřátelskou jadernou hlavici, tak družici na nízké či střední oběžné dráze Země, zásah Celiny D jistě nebyl problém. To ostatně umí více států. Sundat satelit z 20 000 km však doposud nikdo nedokázal. V případě 15. listopadu samozřejmě nešlo o první test zdokonaleného antisatelitního systému Nudol, jehož počátky sahají dokonce 70. let minulého století. Od roku 2014 Rusové testovali střelu označovanou jako PL-19-181M už osmkrát, ovšem vždy jen na balistické dráze s dopadovou oblastí na vlastním území či v pobřežních vodách, např. v moři Laptěvů loni v květnu. Mnohým médiím však jaksi unikla devátá, tentokrát již „ostrá“ zkouška uskutečněná sestřelem vlastní družice; ta byla realizována hypersonickou raketou dosahující desetinásobné rychlosti zvuku. Proto nelze brát tvrzení ruské strany o případném sestřelu GPS satelitů jako pouhou propagační bublinu. A právě to muselo experty NATO jemně řečeno velmi překvapit. Současný Nudol (pocházející z konstrukční kanceláře společnosti Almaz-Antej) je totiž koncipován jako multifunkční systém protiraketové i antisatelitní obrany. Umožňuje vést boj nejen s balistickými raketami či s manévrujícími střelami a hlavicemi, ale principiálně je určen k operacím proti kosmickým objektům — satelitům a pilotovaným strojům protivníka. Celinu D tedy sestřelila principiálně nová zbraň. Jak je vidět, myšlenky „hvězdné války“ přes různé politicko-vojenské peripetie v Rusku neusnuly.
Cesta ke kosmickým zabijákům Přiznejme si však, že Rusové v tomto nejsou sami. Pravda, Američani sice nebyli první, ale sestřelili si např. už v září 1985 vlastní družici Solwind raketou ASM-135 ASAT, odpalovanou z letounu F-15 Eagle. A 21. února 2008 se raketovému křižníku USS Lake Erie podařilo sestřelit vlastní porouchaný špionážní satelit USA-193 (jinak NROL- -21). Jako další kandidát „hvězdných válek“ se ohlásila Čína, která už v lednu 2007 podobně zničila svůj vysloužilý meteorologický satelit FY-1C. Vytvořila přitom kolem Země největší mračno trosek v historii. Po testu zůstalo v okolí naší planety více než 2 600 velkých a 150 tisíc středně velkých úlomků v rozměrech od 1 do 10 cm, o zhruba 2 milionech drobnějších nemluvě. Dne 27. března 2019 pak v televizním projevu také indický premiér Naréndra Módí hrdě oznámil: „Naši vědci sestřelili satelit umístěný na oběžné dráze ve výšce 300 km. Indie dnes dosáhla bezprecedentního úspěchu. Zaregistrovala se jako vesmírná mocnost.“ Aby ne, Indie se tak stala 4. státem světa, kterému se něco podobného podařilo. Je paradoxním faktem, že od počátku tzv. dobývání vesmíru se vědci a vojáci kosmických mocností, tedy USA a SSSR, zabývali myšlenkou na využití kosmického prostoru nejen k výzvědným, ale i bojovým účelům. Jakmile se na orbitě objevil první sputnik, bylo všem jasné: přijdou špioni z oběžné dráhy! A budou nám vadit jako osina kdesi. Proto bude nutné se jich před jakýmkoliv konfliktem zbavit. A to v první řadě satelitů včasné výstrahy, pak navigačních, které mohou navádět rakety na cíle, a samozřejmě i spojových, přes které jdou informace od rozvědčíků do velitelských komplexů a naopak. To by mohlo těsně před vypuknutím raketo- jaderné války oslepit protivníkovu obranu. Druhosledovou linií měly být antirakety, odpalované jak z orbitálních základen, tak ze země, likvidující letící jaderné hlavice v jejich sestupné fázi, nejlépe ještě ve vysokých vrstvách atmosféry. A v neposlední řadě se rodily plány na kosmické bombardéry a stíhače. Odborníci se domnívají, že družice, zejména na nízkých (LEO) a středních (HEO) oběžných dráhách, které jsou součástí klíčových kosmických systémů (výstražných, průzkumných, navigačních i komunikačních), jsou velmi zranitelné pozemními i orbitálními protidružicovými systémy. Tyto systémy, určené k fyzickému ničení družic nabývají různých podob a využívají odlišné principy činnosti, ale obecně jsou nazývány Anti-Satellite (A-Sat) zbraněmi. Zničit nepřátelskou družici lze několika způsoby, ale od počátků kosmonautiky se zdálo nejjednodušší používat družice-zabijáky (killer satellite), odborněji řečeno kinetické zbraně. Ty ničí protivníka pouze vlastní kinetickou energií, tedy úderem a patří mezi nejjednodušší segment kosmické bitevní linie. Může jít jen o „mrtvý“ kus hmoty, dopravený ve správný čas na správné místo. Satelit letící kolem Země rychlostí přes 28 000 km v hodině se o něj prostě roztříští. Toho lze dosáhnou buď vysláním satelitu-zabijáka a jeho navedením na stejnou dráhu, nebo vypálením rakety ze země či z letadla. Má to pouze jeden háček — i takový kus hmoty je třeba přesně navigovat, aby se dostal do cesty „protivníkovi“ ve správný čas. Proto se také uvažovalo o variantách „šrapnel“, kdy by družice v blízkosti cílového objektu explodovala a střepiny by dokonaly dílo zkázy. Při rychlosti pohybujícího se satelitu stačí často částečka menší než hrášek a srážka s ní působí jako náraz náklaďákem. Konstruktéry ovšem napadlo i použití jaderné (případně neutronové) nálože, která by ale, jak se ukázalo, zlikvidovala tzv. elektromagnetickým impulsem (EMP) i řadu vlastních družic, nacházejících se na příbuzných drahách. Tlaková vlna v kosmu totiž nehraje žádnou roli, a tak se od tohoto nápadu brzy upustilo.
Zničte tu hvězdu! Ve Spojených státech se nápady na likvidaci sovětských satelitů (byť Sověti tehdy měli k „rozvědčíkům“ dost daleko) rodily hned s červánky kosmického úsvitu, v roce 1958, když na orbitě pípaly teprve první americké, tzv. grapefruitové družice Explorer a Vanguard. S podporou prezidenta Eisenhowera se rozběhlo několik antisatelitních programů, kterými, jak bylo v USA zvykem, soupeřily mezi sebou letectvo a námořnictvo. Šlo například o program Weapons System 199 USAF Bold Orion. Původně šlo o letounovou balistickou raketu společnosti Martin Aircraft pro strategické bombardéry Boeing B-47 Stratojet či B-52, která byla ve dvoustupňové variantě zkoušena jako antisatelitní zbraň. V období od května 1958 do října 1959 provedlo letectvo 12 letových zkoušek, z nichž ta poslední, vyslaná na cíl v podobě družice Explorer VI, byla označena za úspěšnou, když „stíhač“ proletěl 6,4 km mimo satelit. „Bold Orion“ byl ale pozastaven vzhledem k dalším projektům a úplně jej smetli ze stolu, když letectvo vsadilo na projekt X-20: pilotovaný kosmický kluzák Dyna Soar. Bold Orion však nebyl jediným antisatelitním projektem té doby. Konkurenční projekt Pilot testovalo během roku 1958 vývojové středisko US Navy v kalifornském China Lake BMC NOTS (Naval Ordnance Test Station). Technický ředitel kosmického oddělení pro vyzbrojování BuOrd (Bureau of Ordnance) John Nikolaides jej podepsal počátkem roku 1958 s tím, že jeho realizaci za částkou 300 tisíc dolarů chce vidět do čtyř měsíců. Směšná částka a šibeniční termín… Zlé jazyky si pospíšily a vymyslely přiléhavou přesmyčku z „nots Nikolaides a Sputnik“. Projekt Pilot se tak stal známý spíše pod apokryfem NOTSNIK a takový nápis se objevil i na testované protidružicové letecké raketě, zavěšované pod křídly palubní stíhačky Douglas F-4D-1 Skyray. Hlavním ideologem systému Pilot byl William McLean, „otec“ jedné z nejpovedenějších raketových střel vzduch-vzduch Sidewinder. Její klony, respektive kopie sloužily a snad ještě slouží v letectvu mnoha dalších zemí, pod názvy Magic (Francie), Shaphir/ /Pithon (Izrael) či sovětském (ruském) letectvu pod kódem K-13 (když se podařilo ukořistit Sidewinder z čínsko- -tchajwanského konfliktu v srpnu 1958). Není proto divu, že McLean jakožto technický ředitel NOTS využil osvědčené principy svého Sidewinderu při konstrukci nové střely. Po čtyřech pozemních zkouškách odstartoval k prvnímu „ostrému“ startu 25. července 1958 pilot William West. Ten ovšem mohl po odpálení rakety sledovat jen její explozi. Podobně dopadly i další testy. V červenci až srpnu provedli námořní piloti celkem šest zkušebních odpalů. Ani jeden neskončil úspěšně, a tak byl celý program Pilot zastaven. Navázal na něj v letech 1960—62 program další, NOTS-EV-2 Caleb, kdy byla vylepšená raketa celkem pětkrát odpálena z letounů F-4D-1Skyray a F-4H Phantom II. Při posledním startu v červenci 1962 dvoustupňová raketa dosáhla výšky 1 167 km, ale palubní aparatura posléze selhala. Brzy nato byl i tento projekt zastaven a kompetence na vývoj letounových A-Satů byly plně přenechány americkému letectvu. Zůstaneme-li u tohoto typu protidružicových střel, zásadně se k jejich vývoji Spojené státy vrátily až v 70. letech. To když Američané pochopili, že Sověti demonstrovali schopnost obejít odzbrojovací smlouvy antisatelitem, vypouštěným pouze na neúplnou oběžnou dráhu. Z příkazu prezidenta Jimmyho Cartera se v roce 1978 rozjel program Spike, který počítal s vypouštěním protidružicové rakety z letícího letounu Convair F-106 Delta Dart. Spike se sice realizace nedočkal, ale téměř plynule přešel do projektu letectva A-SAT (Anti-Satellite) a v roce 1979 byl jako vítěz (a tudíž dodavatel) vyhlášen koncern Link-Temco- -Vought. Střele bylo poté přiděleno označení ASM-135. Šlo o dvoustupňovou raketu o hmotnosti 1 800 kg, délce 6 m a průměru 0,5 m s motory na tuhé palivo v I. i II. stupni, vypouštěnou ze známého stíhacího letounu F-15 Eagle. Cíl ničila nárazem, šlo o již zmíněnou kinetickou zbraň. Několik F-15 bylo dodatečně opatřeno záložní baterií, přídavným mikroprocesorovým vybavením a datalinkem pro řízení střely v počáteční fázi. Roku 1982 byly zahájeny první letové testy (A-SAT byl vždy umístěn na středním podtrupovém závěsníku) a v průběhu první poloviny roku 1984 byly provedeny první dva zkušební testy. Zatím jen proti imaginárnímu cíli — hlavice měla za úkol ve stanovém okamžiku proletět určeným bodem ve vesmíru a „sestřelit hvězdu“. Když 20. srpna prezident Reagan autorizoval rozkaz k ostrému startu, byla jako cíl vybrána údajně vysloužilá vědecká družice NASA Solwind, vypuštěná v únoru 1979. Vědce však o tom jaksi pozapomněli informovat. Dne 13. září 1985 odstartoval major Wilbert D. „Doug“ Pearson od 6512th Test Squadrony svůj letoun F-15A Celestial Eagle („Nebeský orel“) z letecké základny Vandenberg a z výšky asi 24 km odpálil střelu ASM-135 A-SAT na družici Solwind vzdálenou cca 550 km. Hlavice naváděná infračidly zasáhla Solwind letící rychlostí 24 140 km/hod přesně a roztříštila ji na stovky úlomků (poslední ze 300 fragmentů zanikl až v květnu 2004). Úspěch! Fantastický úspěch napoprvé, jásali v Pentagonu. A ihned vznikl plán na výrobu 112 střel a modifikaci 20 F-15 pro mise A-SAT, které by měly být přiřazeny k 48. stíhací letce v Langley (stát Virginia) a 318th Tactical Fighter Squadron v McChord (stát Washington). V roce 1988 ovšem došel americký Kongres k závěru, že by tato zbraň mohla být interpretována jako porušení sovětsko- americké dohody o omezení vojenského využívání kosmického prostoru. Projekt A-SAT tak byl koncem roku 1988 oficiálně zastaven a není jasné, do jaké míry jsou snahy o jeho znovuotevření úspěšné. Faktem je, že Sovětský svaz v 80. letech také vyvíjel střelu podobnou americké ASM 135, vypouštěnou zpod křídla letounu MiG-31D Foxbat v rámci systému zvaného Kontakt. Raketa Vimpel 79M6 naváděná laserovým lokátorem mohla sestřelit družice do výšky kolem 1 500 km. Údajně byl tento systém schopen zlikvidovat až 36 satelitů během 24 hodin. Práce na Kontaktu byly s tzv. perestrojkou přerušeny, ale jak se ukazuje, ruská armáda se i k této variantě A-Satu kolem roku 2017 opět vrátila. Pro zajímavost: dlouho utajovaný MiG 31, dosahující rychlosti až 3 000 km/h a hladiny odpalu přes 20 km, byl v 90. letech komerčně nabízen i jako nosič malých družic o hmotnosti do 50 kg na dráhy s apogeem 750—1 000 km. Nicméně pokud jde o antisatelitní zbraně, v zásadě šli Sověti poněkud jinými cestami.
Pokračování příště.
/Stanislav Kužel/ V článku byly použity pasáže z autorovy knihy Hvězdné války: Jak velmoci bojují o vesmír.