Světelná „zelená vlna“ pro řízení plynulé dopravy byla poprvé zavedena před více než 60 lety. „Karambolů mezi kočáry bylo mnohem méně než mezi automobily. Patrně proto, že kočí se při řízení musel spoléhat jen na vlastní rozum,“ řekl kdysi G. B. Shaw. Vynálezy a technická řešení přicházejí na svět klikatými cestičkami. U mnoha nevíme, kdo vlastně stál u jejich zrodu, kdo vlastně měl první, původní nápad. To je také případ zavedení takzvané „zelené vlny“ do řízení hustého dopravního provozu v ulicích velkých měst. Stalo se to poprvé roku 1953 v hlavním městě Svobodného státu Bavorsko Mnichově, které patřilo v polovině minulého století mezi německými velkoměsty jako město s největší hustotou provozu. Při zavedení zelené vlny je světelná signalizace pro řízení dopravy na křižovatkách (u nás byl první světelný semafor instalován v Praze uprostřed Václavského náměstí mezi ulicí Vodičkovou a Jindřišskou v roce 1930) více či méně frekventovaných tahů koordinována tak, aby umožňovala při konstantní rychlosti vozidla jeho plynulou jízdu bez neustálého rozjíždění a brzdění. Jestliže účastníci silničního provozu jedou přibližně konstantní rychlostí, nejčastěji 50 nebo 60 km/h, mohou očekávat volný průjezd každou světelně řízenou křižovatkou. Tím se může předejít nejen nepravidelné jízdě, ale především se zmenší spotřeba pohonných hmot, což vede ke snížení škodlivin z výfukových plynů (oxidy uhlíku a dusíku, prachové částice, různé uhlovodíky a řada dalších), významně ovlivňujících znečištění ovzduší – se všemi negativními dopady na zdraví lidí a životní prostředí. Název Zelená vlna si také „vypůjčilo“ dopravní zpravodajství Radiožurnálu Českého rozhlasu, jehož vysílání od roku 1974 pokrývá celou naši republiku a stalo se nepostradatelným pro mnoho řidičů. /tes/
