Vybrali jsme z bohaté historie českých olejářských rafinerií

Látky zmenšující tření a opotřebení při vzájemném pohybu těles se nazývají maziva. Historicky se k tomuto účelu využívaly různé kapaliny, avšak objev ropy a možnosti jejího zpracování přinesly v této oblasti zásadní zvrat. Ukázalo se, že střední a těžší destilační frakce ropy jsou vynikajícími kapalnými mazivy buď přímo nebo po dalším zpracování (rafinace, aditivace...), a to pro většinu případů strojních zařízení nebo jejich částí. Vznikly podniky těžící a zpracovávající ropu, které posléze vytvořily obchodně-technické úseky. Pracovníci těchto úseků pak zákazníky seznamovali s vlastnostmi a způsoby použití ropných výrobků a i s možnostmi likvidace těch použitých. Problematika tření, opotřebení a mazání našla v roce 1966 společný název tribologie, což je multidisciplinární vědní obor s širokým dopadem na ekonomiku a ekologii průmyslu. Bylo nutné najít a vyškolit pracovníky tohoto nového oboru. A právě lidé z petrochemického průmyslu se v počátcích stali jak učiteli, tak žáky v této „škole“. Ještě v období první republiky americká společnost Vacuum Oil Company umožnila řadě československých chemiků i strojařů seznámit se s nejnovějšími poznatky především v oboru maziv a mazání. Po 2. světové válce se problematika tření, mazání a opotřebení dále rozvíjela a po čase vznikla potřeba najít platformu pro setkávání, jednání, předávání informací i školení nových odborníků. Proto se 25. července 1957 etablovala Odborná skupina techniků mazání, nyní Odborná sekce Tribotechnika České strojnické společnosti. A právě členové výboru OS Tribotechnika se rozhodli zpřístupnit a popularizovat tuto oblast pro širší veřejnost. Začátky (1887-1918) České země byly nejprůmyslovější oblastí celé rakousko-uherské monarchie. Bylo proto logické, že se v nich na průmyslovém rozvoji ve druhé polovině 19. století podílelo i zpracování ropy. V té době se již petrolejářská průmyslová výroba rozbíhala celosvětově velmi rychle a za její počátek se pokládá rok 1859, kdy v Titusville v USA provedl E. I. Drake první hloubkový ropný vrt. (Metoda těžby ropy čerpáním z větších hloubek se nazývala „Air Lift“ nebo „Air Gas“. Údajně však již dříve v roce 1853 objevil tuto metodu Slovák Jozef Karol Hell v Banskej Štiavnici.) Již dávno předtím se však těžila ropa v relativně menších množstvích pomocí kopaných studní v různých zemích světa, např. v Číně, Rusku, Mezopotámii, Egyptě, Řecku a používala se hlavně k osvětlování a vytápění. Příznivým předpokladem pro rozvoj ropného průmyslu v českých zemích byla blízkost relativně bohaté ropné oblasti v tehdejší Haliči, která byla součástí rakousko-uherské monarchie a patřila tehdy k nejbohatším ropným oblastem (území Haliče byla oblast zahrnující dnešní část jihovýchodního Polska a západní Ukrajiny, mezi Krakovem a Lvovem). Hlavními těžebními centry byly Krasno, Tustanoviči a Boryslav (i zde se těžila ropa pomocí kopaných studní již na počátku 19. století, jak je možno vidět v přírodním muzeu nedaleko Krosna, kde jsou tyto původní ropné studny zachovány). Šlo o lehkou parafinickou, málosirnou ropu s velkým podílem „bílých“ frakcí (přes 50 %), zejména petroleje. První rafinerie u nás vznikly už v roce 1887 v Záboří u Týnce nad Labem a v Novém Bohumíně. Jejich výrobní zařízení tvořila kotlová destilace ropy, kyselinová rafinace petrolejového destilátu a ohněm vyhřívaný mísicí kotel pro výrobu tzv. kolomazi (technologii kyselinové rafinace ropných destilátů vynalezl v roce 1860 v Baku ruský chemik Eichler). Hlavními produkty byly tehdy velmi žádaný petrolej na svícení a již zmíněná kolomaz, černé plastické mazivo (mazací tuk) pro mazání čepů kol selských vozů, vyráběné zpevněním celého destilačního ropného zbytku, vč. asfaltu, kalcinovanou pryskyřicí. Naproti tomu vydestilovaná benzínová frakce byla výrobním odpadem a většinou se spalovala. Zatímco rafinerie v Záboří neměla dlouhého trvání a po požáru v roce 1893 zanikla, rafinerie v Novém Bohumíně existovala po výměnách různých majitelů až do roku 1930 (od původního majitele hraběte Larische koupila tuto rafinerii společnost Mineralolrafinerie a.g. z Budapešti, která podstatně zvětšila její kapacitu a od ní ji pak koupil David Fanto). Hlavní historické období průmyslového rozvoje zpracování ropy v českých zemích začalo na přelomu 80.-90. let minulého století. V roce 1888 zahájily výrobu Přívozské závody na čištění olejů v Moravské Ostravě (založeny dr. Maxem Böhmem, od něhož je koupila holandská firma Holandische Maatschapij z Amsterodamu), v roce 1889 Fantovy závody a.s. v Pardubicích (Jejich zakladetelem byl vídeňský obchodník David Fanto přes odpor pardubické radnice. Nepříznivý postoj města k rafinerii trval po celou dobu její existence, prakticky až do roku 1990. Mnohokrát se usilovalo o její likvidaci, vždy když se rafinerie dostala do vážnějších potíží), v roce 1895 rafinerie v Šumperku, v roce 1900 v Kralupech nad Vltavou, jejímž majitelem byla komaditní společnost Lederer a spol. a konečně v roce 1901 Rafinerie petroleje v Kolíně, založená Českou společností pro rafinaci oleje. Počáteční kapacity těchto rafinerií byly 10 až 30 kt/rok zpracované ropy. Se vzestupem odbytu vyráběných produktů se postupně zvětšovaly. Největší kapacitu měly pardubické Fantovy závody. Zejména při jejich rekonstrukci po velkém požáru v roce 1908, kdy byla celá rafinerie téměř zničena, se její kapacita několikanásobně zvětšila. Technologické vybavení a sortiment produkce všech těchto rafinerií byl v té době podobný. Základním výrobním zařízením byla kotlová destilace ropy tvořená osmi různě velkými, vedle sebe uloženými kotly s obsahem 10 až 100 m? . Z jednotlivých kotlů byly postupně odtahovány stále těžší frakce a zbytek přečerpán do dalšího kotle, až v posledním kotli zůstal jako destilační zbytek asfalt. Kotle, z nichž byly odtahovány olejové destiláty, pracovaly pod vakuem. V jednotlivých kotlích se tak postupně získávaly benzínové frakce, petrolejový destilát, motorová nafta, lehký, střední a těžký olejový destilát a asfalt. Další výrobní jednotkou byla kyselinová rafinace petrolejového destilátu a olejových destilátů a louhování destilátů. V tzv. lisové parafince se z podchlazeného parafinovaného oleje (pomocí čpavkových chladičů) získával krystalizací bílý parafin, který se oddělil od oleje (filtrátu) v plachetkových lisech a dále byl v tzv. potných komorách zbavován zbytkového oleje. Odparafinováním těžších olejových destilátů se získávaly různé druhy cerezinů. Ve Fantových závodech navazovala na výrobu parafinu výroba svíček. Každá rafinerie byla vybavena vlastní uhelnou kotelnou (k přestavbě kotelen na otop topným olejem, resp. zemním plynem došlo až v šedesátých letech 20. století), sklady, údržbářskými dílnami a parkem uskladňovacích nádrží pro ropu, kapalné meziprodukty a hotové výrobky. V počátečních letech byly hlavními produkty petrolej na svícení a parafin, resp. i cereziny. Postupně se rozvíjela výroba mazacích olejů. Z olejových refinátů se vyráběly oleje strojní a vřetenové k mazání strojních zařízení a textilních strojů, z olejových destilátů oleje válcové a vulkánové (tmavé) k mazání parních strojů, zejména parních lokomotiv, resp. ložisek železničních vagonů. Asfalt byl odpadním produktem a převážně sloužil jako palivo. Benzíny se zpočátku vyráběly jako benzíny technické, které se uplatňovaly jako čisticí prostředky a rozpouštědla (hlavně těžký lakový benzín, tzv. ligroin). Teprve s rozvojem výroby a používání automobilů od druhé poloviny devadesátých let začal stoupat zájem o motorový benzín a později o motorovou naftu. (První osobní automobil s Ottovým benzínovým motorem se objevil na českých silnicích v roce 1895, ale v roce 1910 jich bylo již přes 700 a v roce 1918 přes 3000. Rozvoj výroby a používání nákladních automobilů s naftovým motorem začal až po vynalezení tohoto typu motoru Němcem Dieselem v roce 1897.) Prodej svých výrobků si zajišťovaly samy rafinerie různými způsoby: prodejem přímo v rafinerii nebo prodejních skladech, přímými dodávkami velkých spotřebitelů, v soukromých malých obchodech - hlavně v drogeriích, prodej petroleje na svícení se ve velké míře realizoval (zejm. na venkově) pouličním prodejem kdy se z nádrží (lejt) na vozech petrolej naléval do vlastních nádob kupujících. Svými výrobky pokrývaly rafinerie vlastní potřebu nejen v českých zemích, ale ve velké míře i v celé monarchii. Fantovy závody měly i dva pobočné závody v Orsové v Uhrách. Významný byl i vývoz do Německa, Švýcarska a Francie. Od roku 1907 měly Fantovy závody i pobočný závod v Paříži a 23 skladů ve větších městech Francie. Parafin se vyvážel i do Číny, Ameriky a na Jávu. Do různých zemí se vyvážely i parafinové svíčky. Od počátečních let 20. století již dodávky haličské ropy nestačily krýt potřebu rafinerií. Dovoz ropy se proto rozšířil o ropu rumunskou - neparafinickou z oblasti Bustenari a o ropy zakavkazské, hlavně bakinskou. Dovoz neparafinické rumunské ropy byl motivován i potřebou olejů s nízkými body tuhnutí, zejména pro výrobu olejů motorových, protože tehdy ještě neexistovaly technologické procesy pro odparafinování viskoznějších olejových rafinátů. Dopravu rop si zajišťovaly rafinerie samy vlastními železničními cisternami, respektive i loděmi (např. Fantovy závody kolem roku 1905 vlastnily 502 železničních cisteren s obsahem 10 až 20 tun a 14 říčních tankerů s výtlakem 300 až 1500 tun). Prudký a úspěšný rozvoj rafinerií trval až do začátku první světové války. Válečná léta tento rozvoj umrtvila a dosavadní objem zpracovávané ropy i silně omezila. Důvodem byl nejen celkový pokles průmyslové výroby, která nebyla zaměřena na válečné potřeby, ale i úplné zastavení exportu ropných výrobků. Některé prameny uvádějí, že na konci první světové války činil objem zpracovávané ropy jen asi čtvrtinu až pětinu objemu předválečného. Období první republiky (1918 - 1938) Prvořadou starostí rafinerií po vzniku Československé republiky v roce 1918 bylo zajištění potřebných ropných surovin. Nebylo to snadné. Neúspěšná jednání s Polskem znamenala úplné zastavení dodávek ropy z bývalé haličské oblasti. (S rozpadem rakousko-uherské monarchie se Halič rozdělila na dvě části. Západní polovina s hlavními těžišti ropy připadla Polsku a východní byla připojena Ukrajině.) Bylo proto nutno se přeorientovat na jiné ropy. Byly to především ropy rumunské, které se staly postupně hlavními dováženými surovinami až do roku 1938, ale zpracovávala se i ropa perská, venezuelská a ruská (zakavkazská). Jen malou část (asi 10 %) tvořily ropy tuzemské (gbelská a později hodonínská), jejichž těžba se začala v poválečném období rozvíjet (těžba ropy na západním Slovensku v okolí Gbel a později na jižní Moravě v oblasti mezi Hodonínem a Břeclaví byla poměrně malá a až do roku 1938 nepřesáhla 30 kt ročně) . Území jižní Moravy, západního Slovenska pod Malými Karpatami a Moravské pole v Dolních Rakousech patří do společné roponosné oblasti, která byla geologickými změnami, jež tvořily povodí Dyje a Moravy, rozdělena do tří samostatných oblastí (hodonínskou, gbelskou a dolnorakouskou) se zcela odlišnými poměry z hlediska stáří rop, hloubky uložení roponosných geologických útvarů, bohatosti ložisek, frakčního složení rop i chemického složení a vlastností jednotlivých frakcí. Těžební hloubky se pohybují od 800 do 1500 m, nejmenší jsou u ropy gbelské. Ta je také zřejmě nejstarší. Tyto aspekty se projevují v její frakční skladbě (chybí zcela benzínový podíl) i v charakteru, chemickém složení a vlastnostech olejových podílů (jejich charakter je silně aromaticko-naftenický, olejové destiláty mají nízké body tuhnutí a záporné viskozitní indexy). V roce 1932 oddělil doc. dr. Stanislav Landa se svým asistentem dr. Macháčkem v Ústavu paliv a svítiv na ČVUT v Praze z hluboce ochlazeného plynového oleje z gbelské ropy tuhou krystalickou látku, jejíž strukturální analýza ukázala, že jde o dosud neznámý uhlovodík tricyklo-3,3,1,1 dekan. Protože krystalizuje v šesterečné soustavě jako diamant, dostala název adamantan. Tento objev měl ve světě velký ohlas. Záměr popsat a zhodnotit historii českého olejářského průmyslu jako relativně svébytného odvětví vznikl před mnoha lety. Bylo k tomu několik důvodů. Jednak taková práce dosud neexistovala, dále se v České republice po roce 1989 tři fungující olejářské rafinerie postupně dožívaly 100 let a pociťovala se také potřeba v podmínkách opětného otevření trhu v Česku zahraniční konkurencí připomenout nové generaci pracovníků rafinerií a tribotechniků z čeho jejich současná a budoucí práce vychází. Úkolu se ujal dr. Ing. Václav Štěpina, CSc., který měl k tomu řadu předpokladů. Jednak byl zkušeným a osvědčeným autorem základních publikací a učebnic o mazacích a ostatních olejích, které u nás vyšly ve druhé polovině 20. století, jednak byl v uplynulých 50 letech prakticky u všech zásadních změn v daném oboru jako jejich významný spolutvůrce a mnohdy iniciátor. Dr. Štěpina se vydání své práce nedočkal, protože se ukázalo, že má-li tato práce splnit jeden ze svých cílů - popsat také objektivně nové postavení a roli českých výrobců olejů za podmínek konkurenčního prostředí a nastínit reálně budoucnost olejářských rafinerií - musí být závěry konfrontovány s novými skutečnostmi, vyplývajícími z privatizace a následujících změn.