Pokračování z minulého čísla
Jak jste se již dočetli v č. 26/2006,
Pavel Gross je vynikajícím potápěčem
a zabývá se více než 40 let
výzkumem a vývojem potápěčských
zařízení. Navíc je to můj dobrý kamarád
a part´ák, se kterým jsem prožil
pod vodní hladinou nezapomenutelné
věci. Pavel, námi přezdívaný Matto,
odešel v roce 1968 do Švýcarska
a znovu jsme se setkali až na podzim
v loňském roce. Netušil jsem, že se
v Curychu uchytil jako pracovník
švýcarského Institutu pro nukleární
výzkum při Vysoké škole technické,
ale také jako projektant a výrobce
hlubinných ponorek. Nyní přinášíme
2. část našeho rozhovoru:
? Nic tě neodradilo od myšlenky
postavit jednu z nejúspěšnějších
ponorek - GEO. Pokud vím, byla
též určena pro práce v hloubkách
220 m, ale již jako dvoumístná. Jak
k tomu došlo?
Asi týden po úspěšné premiéře
pokusů s ponorkou se nám ozval
profesor z university v Seewiesenu,
zabývající se podmořskou biologií.
S požadavkem dodat v co nejkratší
době, za necelý rok, ponorku pro
pilota a vědce sedícího u předního
okna, jenž bude provádět rozličná
měření, filmovat, fotografovat, či
pracovat s mechanickými ovladači
vně ponorky. Po krátkém uvážení
jsme nabídku přijali a zakázku včas
dokončili. Ve smlouvě jsme se ale
zavázali k předání ponorky v průběhu
dvou měsíců v Akabském zálivu
mezi Saúdskou Arábií a Egyptem.
Zde také byli vyškoleni budoucí piloti
ponorky. S typicky českou lehkostí
jsme zvládli i přesun ponorky z hangáru,
vzdáleném asi 80 m od pobřeží
Rudého moře. Problém s dopravou
jsme řešili důlním vozíkem po vyřazených
kolejích z blízkých dolů na
těžbu mědi. Navijákem jsme GEO
spouštěli až do hluboké vody a naopak.
Ponorka se osvědčila nejen při své
premiéře v Egyptě, ale i v oblasti
Kanárských ostrovů a u Madagaskaru
v Indickém oceánu se podařilo
poprvé nafilmovat fosilní rybu Latimérii.
? Jaký osud čekal proslavené
GEO potom?
V současné době je vystavena
v námořním muzeu ve Stralsundu. Jen
několik zasvěcených ví jedno: ponorka
je unikátní i v tom, že je jedinou,
která kdy sloužila Němcům k vědeckým
účelům. A nás těší, že jsme ji
navrhli, zkonstruovali, zrealizovali
a úspěšně vyzkoušeli my dva, Češi.
Její vlastník Institut Maxe Plancka
s ní uskutečnil několik vědeckých
expedic a „zahrála si“ i v extrémních
hloubkách v několika filmech. Zažila
přes 800 ponorů a strávila pod vodou
2350 hodin. Neuvěřitelné množství
úspěšných ponorů a skvělé dosažené
vědecké výsledky staví tuto ponorku
mezi světovou elitu v oboru. Tak
trochu nás mrzí, že naše vystavená
ponorka GEO ve Stralsundu není
označena jménem výrobce. Takže
pro pořádek naše firma: Underwater
Systems UWS – Ing. Pavel Gross
a Jaroslav Kohout.
? Jednomístnou ponorku E-2
jsme představili (v minulém čísle),
mohl bys uvést také hlavní technické
údaje o dvoumístné GEO?
Vznikla na základě požadavků
Institutu Maxe Placka v Seewiesenu
jako výzkumná pro hloubky
až do 200 m, jenže pro dvoučlennou
posádku. Projekční práce jsme
zahájili v září 1980 a v květnu 1981
byla hotova. Na její realizaci se
podílelo množství vysoce kvalifikovaných,
ale také finančně náročných
dodavatelů. Tandem Gross-
Kohout musela doplnit má žena
Líba, abychom zvládli obrovské
nároky na administrativu a zajištění
subdodávek. GEO měla délku 2,6
m, šířku 1,9 m a výšku 2,25 m. Tlakové
těleso bylo pro jistotu velice
přísně metalurgicky zkoušeno tak,
aby navržená kritická hloubka, kdy
by došlo ke zničení, činila 490 m.
Cylindrické těleso o délce 1,9 m
a průměru 1,23 m muselo být vyrobeno
z nejkvalitnější oceli. Motorů
s příkonem 500 W bylo o dva víc
než v E-2. GEO měla nezávislý systém
výměny vzduchu pro posádku,
hloubkoměr, echolot, pneumatický
manipulátor vně kabiny, kompas,
akustický hlásič polohy, kabinový
tlakoměr, podvodní telefon, rádio
pro spojení s pevninou, video, termometr,
měření světla a 6 vnějších
reflektorů 250 W. Problém bezpečnosti
byl vyřešen odhozem zátěže,
a to ručně i automaticky. Překročením
hloubky 230 metrů nebo při
přerušení signálu v předepsaných
časových intervalech by došlo
k automatickému odhozu.
? Vývoj a výroba ponorek pro
průmyslové a vědecké účely není
asi příliš lukrativním oborem. Ty
jsi se ale zabýval vývojem těch hlubinných
i přesto, že jsi zatím nezavadil
o zákazníka.
Vzniklo několik projektů, některé
dokonce takřka před realizací. Slibně
vypadala jednomístná ponorka dokonalých
hydrodynamických tvarů.
Ovládání mechanických rukou vně
na přídi pláště hlasovým modulem
bylo jednou z inovací. Snadnějším
se stalo i pozorování a fotografování.
Ještě vzpomenu hlubinnou ponorku
E-4 pro hloubky do 3000 metrů.
Tu jsme projekčně zcela připravili
ku stavbě. Bohužel, investora jsme
nenašli.
? Což ti na elánu nepřidalo,
v roce 1998 jsi odešel do důchodu,
a tím to všechno skončilo.
Ani omylem. Stále pokračuji,
věnuji se vývoji, stavbě i testování
prototypů nových konstrukcí dýchacích
oběhových přístrojů, to znamená
bez výdechu do vody. Konečně
letos jsem požádal o udělení patentu
na záchranný záložní přístroj
pro potápěče, který v sobě slučuje
extrémní jednoduchost, miniaturizaci,
absolutní odolnost proti korozi
a dlouhou provozní dobou v případě
použití.
? To je fantastický nápad. Podaří-
li se ti tento přístroj zrealizovat,
znamenalo by to ušetřené životy
potápěčů, ocitnuvších se v krizové
situaci. Jaká je naděje, že se objeví
na trhu?
Víš, to je přetěžká otázka. Pravda
je, že příliš mnoho našich kamarádů
odešlo nedobrovolně do modrých
hlubin, odkud není návratu.
Jsem si jist, že bezpečný záchranný
přístroj na světovém potápěčském
trhu není. Byl bych moc rád, aby
tento unikát nesl značku: vyrobeno
v České republice. Proto u nás
hledám seriózního partnera. O profesionální
posouzení záchranného
přístroje v mezinárodní potápěčské
organizaci CMAS jsem požádal
prezidenta Svazu českých potápěčů
Ing. Oldřicha Lukše. Usuzuji,
že se naše povídání chýlí ke konci
a já jsem tak trochu zapomněl na
mého testovacího, a hlavně životního
partnera - manželku Líbu. Nejen
že se výborně potápí, fotografuje
podvodní svět, testuje mé nové přístroje,
ale semtam mne pod vodou
ohlídá, mnohdy v nebezpečných
situacích.
? Pavle, držím ti palce a doufám,
že při realizaci tvého posledního
projektu ti pomůže i tento náš rozhovor.
S inženýrem Pavlem „Matto“
Grossem si vyprávěl Ota Šaffek
Snímky: archiv Ing. P. Grosse
a Otakara Šaffka
