Ty naše ponorky české

Silvestr se nezadržitelně blíží a čtenáři se již možná těší na veselé příhody ze života. Tentokrát se nejedná o žertovné vyprávění, ale o naprosto seriózní příběh českého inženýra. Pavel Gross je vynikajícím potápěčem a zabývá se více než čtyřicet let výzkumem a vývojem potápěčských zařízení. Navíc je to můj dobrý kamarád a potápěčský part´ák, se kterým jsem prožil pod vodní hladinou nezapomenutelné zážitky. Pavel, námi přezdívaný Matto, odešel v roce 1968 do Švýcarska a znovu jsme se setkali až na podzim v letošním roce. Netušil jsem, že se v Curychu uchytil jako pracovník švýcarského Institutu pro nukleární výzkum při Vysoké škole technické, ale také jako projektant a výrobce hlubinných ponorek. ? Matto, vzpomínáš si ještě na naše potápěčské začátky v zatopeném žulovém lomu v Hříměždicích u Dobříše? Na to se nedá zapomenout. Překrásný lom s čistou vodou byl tehdy pro nás náhražkou tropických moří. Na jaře žáby, pulci, čolci, po celý rok okouni, zatopené zařízení lomu, to bylo pro nás Rudé moře. ? Tehdy, jako student techniky, jsi byl znám coby konstruktér, ale také realizátor potápěčských přístrojů, obleků a příslušenství. Jak ti to pomohlo ve tvé budoucí činnosti? Hlavní je, že jsem to všechno zatím přežil. Jak víš, neustále jsem konstruoval přístroje s uzavřeným oběhem, a také je používal. Výzkumem v této oblasti se ostatně zabývám dodnes. ? V roce 1963 jsi dokončil studia na Českém vysokém učení technickém, což nebylo až tak jednoduché, protože současně jsi končil projektové a realizační práce na podmořské kabině k dlouhodobému pobytu potápěčů pod mořskou hladinou a k výzkumu saturačního potápění. Jak tento projekt dopadl? „Bylo to naplnění jednoho z mých životních cílů. V jugoslávské Portoroži v roce 1965, či spíše na mořském dně jsem prožil nezapomenutelných 72 hodin v podmořské kabině XENIE, čímž jsme se tehdy stali po USA a Francii třetí zemí, která tento riskantní projekt realizovala. Kabina byla zakotvena v hloubce osmi metrů a byla závislá na přívodu vzduchu a osvětlení, které bylo vedeno ze břehu ze vzdálenosti 80ti metrů. Jen pro zajímavost, Jacques Yves Costeau měl kabinu při prvním pokusu v hloubce 10 metrů. ? V té době, pokud vím, zcela chyběly poznatky o délce dekomprese při výstupu sice z relativně malé hloubky, ale po dlouhodobém pobytu pod mořskou hladinou. Neriskoval jsi tehdy? Určitě to trochu risk byl. Měl jsem perfektní lékařský dozor a v noci jsem byl napojen na pozemní lékařské centrum. Pochopitelně, že jsem byl vystaven i psychickému tlaku, zejména v noci. Podmořská kabina Xenie byla dlouhá pouze 2 metry a široká tak, že jsem se mohl i trochu protáhnout. Kabina byla řešena vlastně jako potápěčský zvon. Dovnitř jsem podplavával zespodu šachtou a s podmořským světem mne spojovalo okénko ve stěně kabiny a v jejím stropu. Během pokusu jsem zažil ukrutnou bouři nad Rijekou, přerušilo se spojení a osvětlení. ? Ty jsi přesto celou akci zopakoval v roce 1967, kdy jste Xenii zakotvili ve 20 metrech. Jak dopadl tento pokus? Strávil jsem pod vodou jen šest hodin, na delší pobyt nám chyběly finanční prostředky. Také podpora ze strany jugoslávských partnerů nebyla již tak účinná, jako při předešlém pokusu. Xenie 2 již nebyla závislá na přívodu vzduchu z pevniny, měla vlastní zařízení k bezpečnému dýchání. ? V následujících letech jsi začal usilovně pracovat na vyřešení potápěčského systému, kompenzující vliv vysokého tlaku na lidský organismus. Tvoje úsilí bylo završeno udělením patentu 15. prosince 1969. Co to přineslo? Tak to je asi nejsmutnější kapitola mé technické kariéry. Tehdy, v roce 1969, jsem musel tento patent, pochopitelně, darovat státu. Bohužel, nebyl dostatečně ochráněn v zahraničí a v roce 1977 jej využil britský koncern Vickers. Na základě mého patentu vznikl monstrózní projekt, který byl financován v mezinárodní spolupráci společnostmi, těžícími ropu v severních mořích. Tento realizovaný projekt je dodnes považován za jeden z nejdůležitějších technických příspěvků u obou prací pod vodou. ? Takže jsi vlastně světoznámý vynálezce a bohatý člověk. Nebo je to jinak? Když jsem zjistil, že Vickers využili můj patent beze zbytku, oslovil jsem je velice slušným dopisem, oni i dokonce velice slušně odpověděli, ve smyslu, že jsou rádi, že jsem něco tak chytrého vymyslel a v případě nějakého mého opět zajímavého nápadu, necht´ jim dám vědět. ? Trestuhodná nedbalost tehdejších úřadů při ochraně patentu byla jedním z hlavních důvodů tvého odchodu do zahraničí v roce 1968? Jistě také, ale hlavně jsme chtěli s Líbou, tedy mojí manželkou, poznávat svět. Ona také dokončila vysokou školu a ani nevím proč, stala se výbornou potápěčkou. Na druhé straně jsem tady měl spoustu kamarádů, ale přesto jsem se nakonec rozhodl pro odchod. Dvanáct let jsem pracoval v nukleárním výzkumu v Curychu, ale stále mne to táhlo pod vodu. ? Dá se říci, že tvůj potápěcí vývoj se uskutečňoval po zaměstnání, ve volném čase. To ses potápěl, konstruoval dýchací aparáty a jak jsi přišel na nápad pustit se do ponorek? Někdy v roce 1975 jsem se ve Švýcarsku setkal s Jaroslavem Kohoutem a začali jsme si povídat o potápění a také o ponorkách. Já jsem sice od dětství rozvíjel v hlavě vizi vyrobit skutečnou ponorku, ale idea mé pozdější konstrukce mne napadla jako šestnáctiletého mladíka. S Jaroslavem Kohoutem jsme tak dlouho diskutovali, až došlo k vzájemné dohodě a rozcházeli jsme se se slibem náš sen zrealizovat. Vyprojektovali jsme subminiaturní ponorku, určenou pro jednoho muže. Naše představa o „pracovní“ hloubce ve 230 metrech byla hned od počátku odvážná. Obětovali jsme první švýcarské franky a pustili se do práce. Nejprve jsme zhotovili model ponorky v měřítku 1:2, který měl objem 1/8 vzhledem ke skutečné ponorce. Při následné zkoušce v hyperbarické laboratoři curyšské univerzity jsme model vyplnili jen tak, aby uvnitř zbyla pouze malá vzduchová bublina. Pokus byl úspěšný, i když mezní tlakovou hodnotu doprovázel při implozi mohutný výbuch. A tak jsme my, dvoučlenný tým Gross-Kohout, zahájili práce na ponorce E-2. Celý projekt byl podřízen náročným bezpečnostním předpisům světoznámé lodní pojišt´ovací společnosti Lloyd´s Register of Shipping. Prototyp jsme navrhovali nejen pro náročné práce pod vodou, včetně záchranných, také pro kontrolu podmořských kabelů a potrubí, ale hlavně pro podmořský výzkum, třeba pro mořské biology (a možná i pro můj dávný koníček-fotografování světa ticha). Něco k parametrům: E-dvojka má délku 1,85 m, šířku 1,83 a výšku 1,4 m. Hmotnost prázdné kabiny je 630 kg, užitečná zátěž 120 kg. Je opatřena odhazovací přítěží o hmotnosti 60 kg, a ta funguje bud´ ručně nebo na principu „mrtvého muže“, tedy v případě, kdy pilot ponorky přestane dávat signály v předepsaných intervalech nebo při překroční maximální hloubky. Pohon, ovládaný z kabiny pilota všemi směry, tedy o 3600, řídí dva elektromotory o příkonu 500 W. Napájení zajišt´uje 12V baterie s příkonem 160 Ah, uložená ve vodě mimo kabinu. Tlakové těleso jsme uložili do sklolaminátové karosérie. Průhledná kopule z plexiskla o průměru 490 mm nám umožnila pozorovat podvodní svět v rozmezí 3600, zrovna tak okno o průměru 407 mm, vsazené ve spodní části tlakového tělesa. Nezapomněli jsme namontovat mechanickou ruku pro sběr vzorků. I vnější osvětlení a předepsaný záchranný systém byly nutností. Už jsme se těšili na první ponoření. Uskutečnilo se na jezeře Zugersee nedaleko Lucernu. V té době ještě neexistovaly navigační GPS, takže jsme pro přesné stanovení největší hloubky, oněch 230 m , použili nemagnetickou lod´, ve skutečnosti skládací kajak a místo lokalizovali průsečíky na pevné body na břehu jezera. Dopravu tlakové části jsme vymysleli na jednoduchém voru ze dvanácti 200litrových sudů a jeřábem ji na laně opatrně spouštěli jako batysféru až do hloubky 220 m. ? A výsledek zkoušky? Dopadla výborně, tak jsme se s dalším elánem vrhli na dokončení. ? Já, jako tvůj bývalý part´ák v těch už historických pionýrských let potápění jsem jedním dechem přečetl, a ted´ vlastně už poněkolikáté, román Klub bezdechých, jehož jsi autorem. Mimo jiné popisuješ okamžik panenské plavby první české ponorky. Dovol tedy, abych jej doslova ocitoval: „Těžká kopule z plexiskla, zapuštěná v mohutném kovovém prstenci příruby, zapadla s tlumeným temným žuchnutím nad Mattovou hlavou. Uzavřela jej v těsném životním prostoru, odděleném neprodyšně od okolního světa centimetrovými pancéřovými stěnami. V napjatém očekávání si uvědomoval, že zase jednou stojí před tím jemu až příliš známým okamžikem pravdy. Okamžikem, ve kterém se začne také pomalu ukazovat, jestli vsadili na správného koně. Otevřel přívod kyslíku a procházel položky zkušebních pozic. Pak pokynul roztržitě směrem k doprovodné lodi, otočil současně oběma ventily vypouštějícími současně oběma ventily dvě stě litrů vzduchu z nádrží vnějšího pláště tlakové komory a čekal napjatě, co se bude dít. Průhledná kopule, plovoucí jako mýdlová bublina na hladině Curyšského jezera, se začala pomalu zanořovat. Bublání a syčení mělo zvláštní duté zabarvení, které i nevidomému muselo prozradit, že se nachází nejspíše uvnitř jakéhosi potápějícího se železného sudu. Pozoroval, jak kolem stoupá hladina vody a zužuje mu pohled. Byl tažen do hlubin v nitru přístroje, vážícího téměř jednu tunu a cítil se všelijak. Denní světlo vystřídalo zeleně světélkující vodní šero. Úžas nad novým, ještě nikdy nepoznaným zážitkem uvolnil jeho napětí i pocit bezmocnosti v těsném uzavření. V nastávající euforii jej rozveselila bláznivá myšlenka, že podobný zážitek může mít už jenom pěstitel rybiček, který si v pominutí smyslů popletl pojmy, usadil se v prázdném akváriu a začal plnit vlastní byt vodou. Syčení kyslíku, hučení ventilátoru absorbéru CO2, bublání vzduchu, klapání elektrických relátek a hukot motorů, poslouchajících každý dotyk ovládacích knoflíků byly pravou hudbou v uších romanticky založeného technika, jemuž se tímto splnilo dávné přání. Silné elektromotory proháněly podivné podvodní vozidlo svižně všemi třemi dimenzemi prostoru. Stržen řidičskou vášní otáčel klikami rotačně uložených motorů, vypínal a zapínal chod propelerů, jako by se nemohl dosyta nabažit všech těch bláznivých obratů, které mu stroj poslušně předváděl. Stroj dovedl leccos, ale jeho pilot na tom nebyl lépe než každý nováček, sedící poprvé v autě, a navíc bez instruktora. Netrvalo dlouho a skončil ve změti kořenů pobřežních stromů. Když se s největší námahou vyprostil, uvědomil si, že riziko jejich nového přístroje není ani tak v technice, ale spíš v nepředvídaných okolnostech a v lidských chybách. Myšlenku, že by se zapletl někde hlouběji do kotevního lana nebo rybářské sítě, nechtěl ani dovést do konce.“ ? Ponorka E-2 je dodnes nejmenší funkční hlubinnou ponorkou na světě. Kde všude byla použita? Trochu by ses divil. Prvním jejím majitelem byl podnikatel, který získal velké jmění na mamutích přesunech zeminy a začal se věnovat oceanografii. Druhá se stala majetkem španělské univerzity Palma di Mallorca a tu původní mám doma ve Švýcarsku v garáži. Podařilo se jí zažít havárii, kterou jinak velice zkušený pilot po vynoření otevřel zbrkle v silném vlnobití plexisklový kryt. Bylo i trochu chybou, že ponorku nejistili z doprovodné lodi, a tak zaplavena vodou klesla ke dnu. Pilot se duchapřítomně zachránil. Průzkum v kanálu La Manche na vraku lodi Royal Merchant tak skončil. ? To nezní nijak vesele. A představ si, že i tuto ponorku E- nám okopírovali, ba co víc, tato kopie byla představena na oceánografickém kongresu v Palma di Mallorca. Ovšem zde již spokojení uživatelé naší originální ponorky z místní univerzity uvedli věc na pravou míru a nám se dostalo morální satisfakce před světovou oceánografickou společností. A finanční odškodnění? Nepadla o něm ani zmínka. S inženýrem Pavlem „Matto“ Grossem si vyprávěl Ota Šaffek Snímky: archiv Ing. P. Grosse a Otakara Šaffka