Od snu k realizaci

Monumentální výstava, reprezentující nejrůznější oblasti lidské činnosti předčila počtem návštěvníků velké pražské výstavní podniky z 19. století a zahájila tradici Brna jako nejvýznamnějšího výstavního centra státu. Tato tradice trvá téměř bez přerušení dodnes. Výstava se setkala s mimořádným ohlasem nejen u obyvatel Brna, ale i návštěvníků z celé republiky. Pozdvihla přitom jejich občanské sebevědomí a upevnila vlastenecké cítění. Pozitivní reakce, přicházející také ze zahraničí, se však netýkaly jen ideového obsahu výstavy, ale také urbanistického a architektonického řešení Výstaviště, které symbolizovalo jedinečné vzepětí tvůrčích sil na poli stavební kultury v prvních letech po vzniku nové republiky. Takové vzepětí se už v pozdějších dějinách Brna nikdy neopakovalo. Vybudování stálého zemského Výstaviště na tzv. Bauerově rampě v Pisárkách bylo totiž náročným a typologicky výjimečným urbanistickým a stavebním úkolem. Zpracováno muselo být totiž nejen řešení rozsáhlé půdorysné osnovy areálu, nýbrž i výstavba stálých a provizorních výstavních pavilonů a dalších objektů. Podobně jako jejich rozmístění a celková úprava výstavní plochy, navržená Emilem Králíkem, prošla složitým vývojem i hlavní architektonická dominanta výstavního areálu – Obchodněprůmyslový palác. Původní návrhy Josefa Kalouse ho pojaly jako perretovskou soustavu půlkruhových oblouků, rovného stropu a galerií, připomínajících trojlodní sakrální prostor. Tuto statickou a nadto prostorově roztříštěnou konstrukci radikálně pozměnil vynikající brněnský statik a tehdejší vedoucí správy Výstaviště Jaroslav Valenta, když ji v křídlech i tzv. rotundě nahradil vyššími, dojmově dynamičtějšími a prostor sjednocujícími nosnými oblouky parabolického tvaru. Jeho a Kalousova výsledná realizace ze železobetonu a skla patřila v době svého vzniku k nejzdařilejším pracím v oblasti technické architektury v Československu. Hlavní výstavní třídu uzavíral trojkřídlý pavilon Brněnských výstavních trhů od Bohumíra Čermáka s vyhlídkovou věží rovněž ze železobetonu a skla. Podobu Výstaviště výrazně ovlivnil i Bohuslav Fuchs, který navrhl mimo jiné Pavilon města Brna, prostý cihlový kubus s předloženým točitým schodištěm na zadní fasádě, jemuž byl hmotově i vzhledově blízký Pavilon země Moravy od Vlastislava Chrousta. Přísně utilitární dispozice a kvalitativně vcelku vyrovnané řešení charakterizovalo rovněž ostatní pavilony, stánky a další stavby, některé hned po skončení výstavy zbořené. Příkladem takového zaměření i vysoké estetické úrovně byl například Pavilon Werkbund der Deutschen od Vinzenze Baiera, Pavilon československých stavitelů od Jaroslava Rösslera nebo Pavilon města Prahy od Kamila Roškota. Všechny tyto menší objekty však výrazně převyšovalo kino-kavárna Emila Králíka. Funkční podvojnost stavby byla přesvědčivě vyjádřena na jedné straně velkou nečleněnou plochou, dostředně sevřeným půdorysem, dominující slavnostní křivkou galerie hlavního sálu kina, na druhé straně lehkou nezastřešenou konstrukcí, proskleným průčelím, otevřeným prostorem schodiště i terasy, náležejícím ke kavárně. Ojedinělou akcí experimentálního charakteru, provázející Výstavu soudobé kultury v Československu, byla výstava 16 rodinných domů – Nový dům, inspirovaná o rok starší kolonií Am Weissenhof ve Stuttgartu a uskutečněná z podnětu a na náklady stavitelů Františka Uherky a Čeňka Rullera. Na rozdíl od Stuttgartu a obdobných pozdějších akcí u nás i jinde v Evropě se brněnský soubor zaměřil pouze na problémy individuálního bydlení. Kolonie proto představovala souhrn dosavadního úsilí o novou podobu rodinného domu a umožnila projektantům realizaci jejich ideálních představ o něm s přihlédnutím k některým novinkám ve stavební praxi. Výstavě, jíž se zúčastnilo 8 architektů brněnských a jeden pražský, předcházela později zčásti pozměněná parcelace vybraného pozemku v Žabovřeskách pod Wilsonovým lesem. Objekty seskupili do dostředného útvaru, symetrického podle podélné osy pozemku a proťatého pouze pěší komunikací, který mohl sloužit jak výstavním účelům, tak trvalému pobytu pozdějších obyvatel kolonie. Všem domům byl společný úsporný stavební program, předem byla dána také jejich výška a tvar jednoduchého kubusu, v několika případech završeného střešní terasou. Výstava splnila své poslání pouze zčásti: jen některé domy řešily problém nejzávažnější a nejžádanější, tj. dům o malobytové, účelně promyšlené dispozici. Přes poměrně malou propagaci a opožděné datum zahájení až počátkem září 1928, které se odrazily i v nečekaně váhavém postoji zájemců, vešel Nový dům do povědomí nejen jako významný manifest bydlení ve vlastním domě, ale také jako demonstrace bezvýhradné příslušnosti k funkcionalistickému proudu moderní architektury. Na budovatelské nadšení i občanské sebevědomí, příznačná pro dvacátá léta 20. století v Brně, se již nikdy nepodařilo navázat, třebaže by toto relativně krátké časové údobí mohlo být inspirací i výzvou pro dnešek. Právě proto by výstava Od snu k realizaci – vedle připomenutí obsahu Výstavy soudobé kultury v Československu a s ním spojeného vybudování brněnského Výstaviště – měla být mimo jiné i pokusem o vyprovokování obyvatel Brna ze současné letargie a lhostejnosti a o probuzení podobného nadšení a pýchy, jaké prožívali naši předkové před 80 lety při prohlídce výstaviště i celého města, které se na tuto akci po všech stránkách bezchybně připravilo. Lenka Kudělková