Určitě jste o něm už slyšeli – myšlení v krabici. Málokdo ví, co přesně to znamená. A když už to ví, tak málokdo si připustí, že by se to týkalo zrovna jeho. Přitom myšlení v krabici může za všechnu naši bídu ve vztazích, v práci i v osobním životě. Je to tak důležité, že stojí za to si zjistit, oč se jedná a zda opravdu nemáme nemoc zvanou thinking inside the box. Podívejte se na obrázek. I když se jedná o metaforu, princip je týž. Člověk v krabici vidí její stěny. Dál nedohlédne. Při vysvětlení myšlení v krabici používám v kurzech pro manažery brýle s barevnými skly. Někteří dostanou růžové, jiní šedé, jiní modré, další zelené či žluté. Pak jim pokládám provokativní otázku: Jaký je svět, který vidíte? Pochopitelně, že pro jednoho žlutý, pro dalšího zelený či šedý. Podobně funguje naše mentální krabice. Naši krabici tvoří naše předsudky, křivdy, způsob myšlení o určitých věcech – neboli myšlenková schémata i naučené vzorce chování. Podle knihy „Zvyky“ to znamená, že jsme kupa návyků, které lze změnit. Co můžeme měnit? Jaké jsou projevy myšlení v krabici? Mladý člověk sedí v dopravním prostředku, kouká do smartphonu a dělá, že nevidí, jak se nad ním na tyči sotva drží babička. Mladý tatínek slyší v noci plakat dítě, ale nechce se mu zvednout a postarat se o něj, protože je to přece její dítě, ať se o něj postará matka. V práci se stává, že jsme s prací již hotovi a kolega se s úkolem ještě moří, hrozí mu nepříjemnost. Nepomůžeme mu. Nám také nikdo nepomohl. Podléháme stereotypům a předsudkům typu: blondýnky jsou hloupé; tlustí lidé jsou líní; všichni kuřáci mají slabou vůli; všichni boháči jsou nepoctivci a zloději; co je levné, je nekvalitní; Romové jsou hloupí a líní; nemá cenu zaměstnávat padesátníky; žena, která je sexy oblečená, si přímo říká o znásilnění; kdyby se partner více snažil, tak bychom náš vztah měli lepší; manželka má určitě milence, když se tak strojí; kolega v práci by byl jistě lepší milenec než to mé nemehlo, co mám doma; všichni policajti jsou blbí; všichni politici jsou prospěcháři; svět je zlý; nikomu se nevyplatí pomáhat; co můžeš, to urvi; na něco umřít musím, přece si neodepřu salám; každý se dá koupit, je to jen otázka ceny; podřízení jsou líní a hloupí, nedá se na ně spolehnout; co si člověk neudělá sám, to nemá; kdybych byl šéfem já, tak bych to dělal lépe; jak se mu to proboha mohlo stát? apod. Tyto výroky jsme již slyšeli, možná že i ze svých úst. Mít myšlení v krabici znamená omezenost Je to neschopnost vidět příležitosti okolo sebe, protože nejsme zvyklí se tak dívat. Kolem sebe vidíme jen vypočítavé a proradné lidi, před nimiž je třeba se mít na pozoru. Cítíme se v roli oběti, všichni se proti nám spikli, nikdo nám nepřeje. Myslíme si o sobě, že jsme lepší, než jsme, či horší, než jsme. Málokdo se vidí objektivně. Lidi, kteří nás mají rádi, považujeme za chytřejší, než jsou. No jasně, když už nás má někdo rád, tak musí být chytrý… Příliš přímočaré myšlení, bez uvědomění si souvislostí… Máme na věci názor, který formovalo vzdělání, rodiče, škola. Přesně podle principu: máme-li v ruce kladivo, všechny problémy nám připadají jako hřebíky. Je těžké si připustit, že myslíme v krabici. Co vede k myšlení v krabici? Být v krabici znamená, že nevidíme svět reálně a žijeme v sebeklamu. Všechno je zkreslené. Naše vjemy, myšlenky a činy. Máloco odpovídá realitě. Proto je kolem nás tolik zklamání. Ovšem neplatí to na sto procent. Ve skutečnosti jsme v některých věcech vně krabice, v jiných úplně uvnitř. Většina lidí na světě zůstává uvnitř krabice, protože nejsou schopni nahlédnout, že mají zkreslené vnímání a úsudek. Jak se to stalo? Po rodičích a silných vzorech kopírujeme jejich pravdy, jejich vzorce myšlení a chování, hýčkáme si je, protože nám připadají správné. Život v krabici není bůhvíjak snadný. Člověk v krabici nemá z problémů radost. Naopak, má jich plné zuby. Zevnitř krabice se člověku zdá, že ze všeho nejradši by před všemi těmi starostmi utekl. Uvnitř krabice všichni propadáme sebeklamu – sebe i ostatní lidi vnímáme značně zkresleně. Jsme slepí k tomu, že nám krabice znemožňuje dosáhnout toho, po čem podle svých představ toužíme. Jak ven z krabice? Je to těžké? Ano i ne. Musíme si položit řadu otázek a pravdivě si na ně odpovědět. Jak vidíme sebe a svůj charakter? Jak vidíme svou partnerku, partnera? Podřízené? Jak vidíme svůj růst? Své možnosti a potenciál? Jak vidíme svou laskavost a slušnost? Jak vidíme svou a cizí spravedlnost? Jak vidíme svou týmovou spolupráci? Jak si myslíme, že komunikujeme? Jací jsme vlastně lidé? Nikdo nemůže donutit druhého, aby se změnil. Každý z nás si hlídá bránu změn, kterou lze otevřít jen zevnitř. Pokud se rozhodnete se změnit, půjde to: „Decision overcomes any obstacles.“ Váš růst bude evoluční – asi dva roky, krok za krokem – výsledek bude revoluční. Buďte trpěliví, staré vzorce chování nás „tahají zpět“. Lze je překonat jen vytvořením nových návyků – vzorců chování. Dodržováním principů… Jak ven z krabice? Najměte si kouče. Přemýšlejte nad svým přemýšlením. Je správné? Vidím věci reálně? Nemám předsudky? Jaké chci vyznávat principy? A v čem? Je důležité si uvědomit, že vše ve vesmíru je založeno na zákonitostech: Úspěšné firmy „jedou na principech“. Úspěšní manažeři „jedou na principech“. Úspěšná manželství „jedou na principech“. Úspěšná přátelství „jedou na principech“. Úspěšné národy „jedou na principech“. Bez dodržování několika principů to nejde. Umiňte si, že se změníte. Vnímejte sebe sama, jak myslíte a cítíte. Pohybujete se v nějakém schématu? Ve zvycích? Jakých? Umiňte si, že každý den vystoupíte z krabice a uděláte něco jinak. Snažte se, není jiného zbytí. Budete mít ze sebe radost. Bernard Shaw řekl: „Ti, kteří nedokážou změnit své myšlení, nedokážou nic.“
