Média zažívají těžší časy. Vstoupili jsme do éry, které se začalo říkat „éra postfaktová“, objevují se termíny jako „alternativní fakta“, „fake news“ nebo „filter bubbles“. Tato slova označují různé dezinformační taktiky, jejichž prostřednictvím se veřejnosti často velmi rafinovaně podsouvá to, co právě chce slyšet, a velká část veřejnosti bohužel ráda naslouchá. Žurnalistická profese slábne. V USA poklesl za posledních 10 let počet profesionálních novinářů o téměř 10 % a nic nenasvědčuje tomu, že by se tento trend v dohledné době změnil. V této souvislosti je však třeba zmínit, že zhruba před 30 lety panovala zcela opačná obava: zaznívaly hlasy, že média mají příliš velkou moc. V roce 1988 proto kritici mediálních praktik Edward Herman a Noam Chomsky uveřejnili knihu s názvem Manufacturing Consent, v níž varovali před „svěrací kazajkou“, kterou prý americká média přiškrcují veřejnou diskusi. Zpravodajství tehdy kontrolovala hrstka mediálních korporací, které měly dalekosáhlý vliv a utvářely veřejné mínění celého národa. Menšinové, opoziční hlasy to měly obtížné, pokud chtěly být slyšet. Od té doby se však zpravodajský průmysl zásadně změnil, počínaje distribucí inzerce, bez níž se média neobejdou, po způsoby, jimiž se nejvyšší představitelé státní správy vyjadřují k aktuálním tématům. Ti již novináře k tomu, aby mohli oslovit veřejnost, životně nepotřebují, mohou ji oslovovat přímo, například pomocí oblíbeného Twitteru. Obrátit se k národu, ke světu tak dnes může v podstatě kdokoli a s čímkoli. S tím však souvisí, že ti, kteří dnes vstupují do mediálního prostoru, tak často nečiní s tím, aby oslovili co nejširší část veřejnosti argumenty, ale aby roznítili emoce, které se pak šíří jako požár. Jejich přístup se podobá současnému vedení ozbrojeného boje, při němž nejde ani tak o systematické dobývání a následnou správu území, ale spíše o bleskový, chirurgicky přesný zásah a stejně tak bleskový přesun jinam. Podle některých mediálních teoretiků tak dnes neběží o to, dlouhodobě si udržovat a kultivovat širokou obec příjemců zpráv, ale o to, získávat stále nové příjemce. Proto je třeba rychle přecházet od tématu k tématu a při zvolení „správných“ prostředků se pak tito příjemci sami postarají o další šíření (dez)informací. Jeden nedávný výzkum zjistil, že rozhořčení je klíčovým mediačním mechanismem, který podstatnou měrou rozhoduje o tom, zda se někdo rozhodne určitou informaci sdílet na Facebooku. Ti, co si tuto emocemi silně zabarvenou informaci přečtou, ji většinou nekriticky přijímají včetně emoce, která ji doprovází. Pro seriózní žurnalistiku to bude věru těžký boj. Ta techničtěji zaměřená by v tomto boji mohla prospět třeba tím, že bude zkoumat, jak všechny tyto internetové dezinformační praktiky fungují, a pravdivě o nich informovat. Mgr. Petr Jechort, redaktor
