Série organizačních kroků ČEZ
k dostavbě 3. a 4. bloku JE Temelín,
jež na přelomu léta a podzimu vyvrcholila
oznámením o výběrovém řízení
na dodávku potřebné techniky, může
ve zjednodušeném podání některých
médií (ať už souhlasném, či odmítajícím)
evokovat jakýsi zcela nový
a technicky revoluční krok. Lze to
pochopit u nejmladší generace jejich
čtenářů, posluchačů a diváků. Od
posledního startu výstavby jaderné
elektrárny u nás už uplynulo více než
čtvrtstoletí. My, starší a pamětliví tehdejšího
koloběhu přípravných prací
i vlastní stavby a montáže jaderných
technologií, bychom měli pohlížet
na současnou etapu renesance jádra
v ČR s nezbytným nadhledem.
Mimo jiné i proto, že nejsme jediní,
kdož se k podobným krokům chystáme.
Vedle Finska a Francie pokračuje
výstavba jaderných energetických
objektů také v Rusku, v Číně, v Indii
a v dalších zemích. Podle Agentury
pro nukleární energii (NEA) instalovaný
výkon jaderných elektráren na
celé planetě se do roku 2050 zdvojnásobí.
Podle optimistických odhadů
vzroste dokonce až na čtyřnásobek
současné kapacity. Řadu starších
dožívajících reaktorů přitom budou
muset státy v daném období odstavit
a bezpečně zlikvidovat.
Převedeno do mluvy inženýrů, projektantů,
stavbařů a montérů: každoročně
si to vyžádá zprovoznit podstatně
více reaktorů než nyní. V posledních
dvou dekádách I. poloviny 21. století
(mezi roky 2030-50) prognózy nově
spouštěných bloků oscilují v rozmezí
23-45 000 MW. Pro srovnání: pro
JE Temelín se počítá se 2 bloky, každý
s výkonem 1000-1200 MW.
Mnoho expertů, ale i řadových občanů
zajímá, jaká jaderná technika připadá
v úvahu. Většina odborníků se přiklání
k názoru, že převáží (zejména po roce
2030) principiálně nové reaktory tzv.
IV. generace. Na jejich vývoji se dnes
podílejí vědecké týmy z EU, USA,
Japonska, Ruska, Číny a dalších zemí,
sdružených ve specializovaném mezinárodním
fóru GIF. Zatím do této kategorie
spadá 6 typů reaktorů. Vědci usilují,
aby nová technika dokázala zužitkovat
i vysoce aktivní odpad z dnešních
jaderných elektráren. Rok 2030 tak má
oprávněnou šanci stát se přelomový i co
se týká projektů a výstavby trvalých
úložišť použitých jaderných materiálů.
„Čistá a cenově dostupná energie
(zahrnující produkci bezpečných jaderných
zdrojů) musí být klíčovým prvkem
našeho úsilí o udržitelný ekonomický
rozvoj a zejména o budoucnost naší planety,“
zdůraznil na nedávné konferenci
Mezinárodní agentury pro atomovou
energii (MAAE), generální tajemník
Organizace pro hospodářskou spolupráci
a rozvoj (OECD) Angel Guría.
Pro detailnější představu: ve 30
zemích světa bylo k 1. dubnu 2009
v provozu 436 jaderných bloků o celkovém
výkonu 372 202 MW. Jen za letošní
rok spotřebují 65 405 t uranu (o objemu
zhruba 3400 m3). Ve výstavbě je 44 bloků
o kapacitě 38 848 MW. Plánuje se
dalších 110 reaktorů (121 595 MW). Ve
stádiu úvah je pak 272 elektrárenských
bloků (celkem 268 905 MW). Podle
Světové nukleární asociace (WNA)
jaderná elektřina se na celkové produkci
44 zemí provozujících atomové reaktory
(anebo je budujících, plánujících, či
zvažujících) podílí 15 %.
Gener ace IV
Vznikla v roce 2000 a jejími členy
jsou Kanada, Čína, Francie, Japonsko,
Jižní Korea, Švýcarsko, USA a Euratom.
Podílejí se na ní i přidružení členové:
Argentina, Brazílie, Rusko, JAR
a Velká Británie. GIF pracuje na vývoji
jaderných systémů, které budou efektivně
využívat přírodní zdroje, sníží
na minimum množství odpadu, zlepší
fyzickou ochranu reaktorů a bezpečnost
jejich provozu, sníží náklady na výrobu
energie i rizikovost investic do nových
bloků a v neposlední řadě omezí riziko
zneužití štěpného materiálu. Vědci pracují
na šesti typech nových reaktorů:
rychle chlazené tekutým sodíkem, olovem
či plynem, tavenými solemi, superkritickou
vodou a héliem (s kuličkovým
palivem). Průmyslové nasazení energetických
bloků s reaktory IV. generace se
předpokládá kolem roku 2030.
Kategorizace jaderných reaktorů
Generace I: prototypy komerčních
reaktorů z 50. a 60. let.
Generace II: reaktory postavené
v 70. a 80. letech, které nyní tvoří
páteř jaderné energetiky. Nejběžnějšími
typy jsou lehkovodní reaktory
(kupř. VVER v Temelíně) a těžkovodní
reaktory (kupř. CANDU využívaný
v Kanadě, či v Rumunsku).
Generace III: tzv. pokročilé reaktory
vznikají od 90. let 20. století. Od roku
1996 fungují v Japonsku. V Evropě
do této kategorie spadá i nový reaktor
EPR budovaný ve Finsku. V USA
získal licenci reaktor AP-600 od Westinghouse
Company.
Generace III+: s jejím nástupem se
počítá po roce 2010. Zatím prochází
vývojem, nebo schvalovacím řízení
u regulátorů. Patří sem především
reaktory s kuličkovým keramickým
palivem PBMR (s jejich výstavbou
počítá Čína) a americký AP-1000.
Generace IV: jejich exploatace připadá
v úvahu po roce 2030. Místo
tradiční vody bude většina z nich
využívat k chlazení látky umožňující
provoz s mnohem vyšší teplotou
a tím i účinností. /kar/
