Čínská vláda a tamní podniky v roce 2012 investovaly do výzkumu 1,98 procenta rozpočtu, ukazují údaje organizace OECD. Čína tak v tomto ukazateli poprvé předběhla Evropu. Problémů má její věda přesto více než dost. Čínská věda a výzkum mají však za sebou jistě mnohem lepší roky než celá čínská ekonomika. Moderní systém financování vědy a výzkumu začal nejistě vznikat až na konci kulturní revoluce v roce 1976, leč brzy nabral tempo. V posledním desetiletí rostly výdaje ekonomiky na výzkum a vývoj o 12 až 20 procent ročně. Mezi jednotlivými státy je tak Čína dnes druhá za USA. V roce 2012 čínský výzkum díky pokračujícímu růstu překonal další zajímavý milník. Poměr výdajů státu a firem na vědu a výzkum v poměru k hrubému národnímu produktu (HDP) je poprvé vyšší, než je průměr 28 států Evropské unie. Celkem čínská ekonomika na výzkum a vývoj vydala 1,98 procenta HDP, průměr Evropské unie ve stejném období byl 1,96 procenta HDP. Vyplývá to z údajů, které zveřejňuje organizace OECD a na které ještě před jejich zveřejněním upozornil týdeník Nature. V absolutních číslech Čína sice za Evropou zaostává (v roce 2011 vydala celá EU na vědu 320 miliard dolarů, Čína „jen“ 208 miliard dolarů), rozdíl se však nadále snižuje. Pro srovnání: české výdaje na vědu a výzkum podle OECD činily v roce 2011 celkem 1,85 procenta HDP a zhruba 3,5 miliard dolarů (72 miliard korun). Je to proti minulým letům poměrně výrazný nárůst, o více jak dvě desetiny procenta, ale velká část nárůstu je dána zvýšením investičních výdajů v souvislosti s čerpáním peněz z evropských operačních programů (především OP Výzkum a vývoj pro inovace), které končí. Bude zajímavé sledovat, zda a případně jak se trend podaří udržet. Nárůst investic není jen zásluhou přílivu peněz z čínské státní pokladny, do výzkumných oddělení investují i velké čínské firmy jako Huawei, Lenovo atd. Podíl podniků na celkových investicích se dokonce postupně zvyšuje; v roce 2000 činil 60 procent celkové částky, v roce 2011 to bylo 75 procent. Úctyhodný růst čínských výdajů by měl pokračovat i v příštích letech. Zdá se, že země splní cíl, podle kterého by v roce 2020 mělo na výzkum a vývoj směřovat 2,5 procenta HDP. EU chce v roce 2020 na výzkum vydat dokonce tři procenta HDP, ale členské státy se k naplňování tohoto cíle nemají. Za poslední desetiletí výdaje na vědu a výzkum z celoevropského hlediska stagnují. Pokud bude pokračovat dosavadní trend, Čína by také mohla ve statistikách za rok 2013 poprvé předběhnout Spojené státy v počtu vědeckých článků publikovaných ve vědeckých časopisech, byť jejich kvalita je obecně nižší. Jde však pouze o projekci, údaje zatím nejsou k dispozici. Strach z ne úsp ěchu I přes úctyhodný nárůst výdajů je otázkou, zda Čína může v příštích letech také dohnat nejvyspělejší země ve všech aspektech výzkumu a technologického rozvoje. Čínský systém financování vědy trpí množstvím neduhů. Podle ohlasů analytiků i řady čínských vědců se granty rozdělují velmi neprůhledně a klientelisticky. Více než jinde ve světě jsou zřejmě také rozšířené vědecké podvody. V počtu odhalených podvodů čínští vědci vedou. Řeč je například o plagiátorství či počtu pokusů zveřejnit jeden a tentýž (třeba jen mírně upravený) článek v různých časopisech. V Číně také nejméně od roku 2009 fungovala skupina, která vědcům nabízela „publikaci“ v pirátsky upravených kopiích zahraničních medicínských časopisů. Vědci si v něm koupili místo jiného článku a jeho nadřízení a hodnotitelé dostali do ruky „důkaz“, že úspěšně publikoval v zahraničí. Skupina také prodávala vědecké články „na klíč“. Průměrná úroveň čínských prací není příliš vysoká. Podle údajů z vědecké databáze Scopus (na stránkách SCImago) velkou část čínských prací jiní vědci obvykle necitují ve svých vlastních pracích. To jinými slovy znamená, že je nepovažují za inspirativní či důležité pro svůj obor a vědecká bádání vůbec. Čínské práce mají v průměru poloviční počet citací než vědecké články vzniklé v Česku. Většina skutečně dobrých článků pochází z poměrně malého okruhu špičkových vědců. Často jde o odborníky, kteří působili v zahraničí a do Číny je přilákala štědrá finanční podpora. V čínské vědecké produkci však stále převládají málo čtené články domácích autorů v domácích časopisech s mizivým dopadem. Čína také podporuje výzkum velmi pragmaticky a utilitárně. Podíl podpory základního (neaplikovaného) výzkumu činí jen 5 procent. U jiných vyspělých států činí tento poměr 15 až 20 procent. V Česku je tento poměr poměrně vysoce nadprůměrný, na základní výzkum jde kolem 30 procent výdajů, prozrazují data ČSÚ. Hlavní podpora v Číně směřuje ke krátkodobému aplikovanému výzkumu. Podobně jsou na tom i čínské firmy, které do výzkumu investují podstatně méně peněz než jejich protějšky z vyspělých zemí, byť podle komentátorů přibývá výjimek (jednou má být Lenovo). V podstatě všichni znalci se také shodují, že zvláštností čínského výzkumného systému jsou „sázky na jistotu“. Projekty, které neskončí žádoucím výsledkem, jsou stigmatizovány a jejich autoři mají ztíženou cestu k dalším penězům. Neúspěšné projekty jsou však nezbytnou součástí vědy, která je v podstatě cestou do neznáma. Jak můžeme vědět, co nás tam čeká? Právě nedostatek odvahy (institucionální a v důsledku i osobní) je hlavní důvod, proč se v blízké budoucnosti nejspíše nedočkáme čínských nositelů Nobelových cen, i když vedení čínských komunistů i čínské Akademie věd by o něco takového velmi stálo a údajně jde o jeden z velkých cílů politických elit. Za aplikovaný výzkum se do Osla nejezdí.
