Důležitým mezníkem ve více než
dvousetleté historii plynárenství byl
rok 1855, v němž vznikl Bunsenův
hořák, který se později stal základním
konstrukčním prvkem většiny
plynových spotřebičů v domácnostech
a v průmyslu. Jeho vynálezce
německý chemik Robert Wilhelm
Bunsen (1811 - 1899), jeden z nejvšestrannějších
přírodovědců 19.
století, byl skvělý teoretik i praktik.
Z jeho mnohostranné vědecké činnosti
připomeňme například položení
základů spektrální analýzy a rozborů
plynů, vývoj titrační metody jodometrie,
vývoj parního kalorimetru pro
měření tepla, objev cesia a rubidia,
konstrukci zinko-uhlíkového elektrochemického
článku a vodní vývěvy
založené na hydrodynamickém
tlaku, zavedení elektrolytické výroby
hliníku a hořčíku v průmyslovém
měřítku výzkum chemických pochodů
při výrobě železa, zdokonalení
vysoké pece aj.
Až do svých 78 let působil jako
profesor na mnoha německých univerzitách.
Široká veřejnost zná především
jeho laboratorní plynový
kahan, jehož teplotu plamene lze
změnit díky množství nasávaného
vzduchu potřebného ke spalování
plynu. Plamen se skládá z vnitřního
jádra (redukční části plamene s přebytkem
oxidu uhelnatého a vodíku)
a vnějšího namodralého pláště
(oxidačního plamene s přebytkem
kyslíku). Teplota plamene je v nejteplejším
místě asi 1500 °C a v nejstudenějším
asi 300 °C.
Díky Bunsenovu hořáku nastal
ve druhé polovině 19. století rychlý
rozvoj použití svítiplynu k různým
účelům. Již o rok později uplatnila
anglická firma Pettit a Smith Bunsenův
hořák při stavbě první použitelné
plynové pece pro průmyslové využití.
