V roce 1991 tři kolegové z Výzkumného ústavu skla a bižuterie (VÚSAB) vsadili při založení vlastní firmy EcoGlass na české sklo. Měli dlouholeté zkušenosti z výzkumné práce při vývoji sklovin a tvarování skla, nechyběla jim odvaha ani podnikatelský duch. Dnes je firma, které letos přiřkla odborná porota titul „Český lídr Libereckého kraje za rok 2018“, významným evropským výrobcem přesných lisovaných technických skleněných komponentů pro světelné aplikace.
Její skleněné hranoly se používají ve světlech na vzletových a přistávacích letištních drahách. Další aplikace přesně lisované skleněné optiky najdeme v pouličním LED osvětlení, součástech pro solární elektrárny nebo optoelektronických zařízeních a sestavách. Hlavním odběratelem čoček je nicméně automobilový průmysl. Znatelný pokles zakázek v tomto sortimentu ale avizuje, že to se v budoucnu zřejmě změní. O situaci ve firmě a o budoucnosti skla hovoříme s předsedou představenstva Ing. Jiřím Kočárkem:
Co podle vašeho názoru způsobilo snížení zájmu o skleněné čočky v automobilovém průmyslu? A jak se s tím vyrovnáte?
Někteří automobiloví výrobci, zejména výrobci velkých sérií dostupnějších vozů, začali dávat přednost plastům před osvědčenou kvalitou skla. Důvodem je především nižší cena, ale také snadnější montáž či tvarová variabilita plastů. Myslím ale, že skleněné čočky zcela z výroby automobilů nezmizí. Počítáme s tím, že jich bude méně, a proto už nyní hledáme další oblasti, kde se naše sklo uplatní.
V čem vidíte přednosti skla třeba právě před plastem?
Sklo jako materiál není překonané v parametrech, jako jsou dlouhodobá stabilita, teplotní a chemická odolnost. Plasty podléhají různým chemickým i teplotním vlivům, některé plasty mají tvarovou paměť, což znamená, že se po ohřevu nevratně zdeformují. Sklo si naopak svůj tvar drží, dokud se neohřeje nad teplotu transformace, tj. zhruba nad 500 °C. Sklo si také téměř nekonečně udržuje optickou funkci. S přechodem k LED zdrojům se zvyšuje podíl UV záření dopadajícího na optické prvky, u plastů může dopadající UV záření vést k povrchové, ale i objemové degradaci, což se projevuje např. žloutnutím nebo šupinatěním plastů.
Sklo také není na rozdíl od plastů náchylné k získání statického náboje, proto na něm méně ulpívají prachové částice snižující propustnost světla. Plasty mají také nižší mechanickou odolnost, a když se musí plastová optika čistit, snadněji se poškrábe, pokud na svém povrchu nemá speciální ochrannou vrstvu. Praxe také potvrzuje, že sklo je ve srovnání s plasty mnohem vhodnější pro recyklaci, a to je, myslím, nepřehlédnutelné z ekologického hlediska.
Celý článek si přečtěte v Technickém týdeníku č. 17.