Jméno James Mellaart dnes něco řekne zřejmě jen pár čtenářům, ale během jeho „patnácti minut slávy“ na přelomu 60. let minulého století šlo snad o jednoho z nejznámějších archeologů světa.
Archeolog s britským občanstvím objevil (či přesněji spoluobjevil) v jižním Turecku nejstarší známé město s několika tisícovkami obyvatel, dnes označované jako Çatal Hüyük (s výslovností [čatal höjuk]). Bylo o celá tisíciletí starší než velká města Mezopotámie a zásadně změnilo náš pohled na vznik zemědělské civilizace na Středním východě (a tedy i v Evropě). V roce 1959 přišel s dalším neuvěřitelným úspěchem, o kterém se veřejnost dozvěděla z jednoho vydání The Illustrated London News v roce 1959. Na jeho stránkách mohli čtenáři obdivovat nákresy bohatého pokladu z království doby bronzové, které mělo sousedit s Trójou. Jeho součástí měly být zlatý plát z trůnu egyptského faraona, stříbrný ceremoniální meč (mimochodem, s nejstarším známým vyobrazením námořních lodí), zlaté šperky a sošky a další neuvěřitelné cenné kusy.
Ještě úžasnější byl příběh údajného objevu. Mellaart si v tureckém vlaku všiml ženy se starožitně vyhlížejícím zlatým náramkem a zapředl s ní konverzaci, která ho dovedla až k ní domů. Tam si pak mohl prohlédnout i další kousky z pokladu, který byl podle majitelky, jisté Anny Papastratiové, údajně vykopán členy její rodiny během řecko-turecké války na přelomu 20. let 20. století v blízkosti vesnice Dorak.
Publikace nebyla doprovázena žádnými fotografiemi, protože ty Mellaart neměl – majitelka mu focení zakázala. Kolegové hlasitě pochybovali, novináři doráželi a Turci, kterým se údajný poklad ani jeho majitelku nepodařilo vypátrat, ho podezírali z podílu na pašování starožitností v odhadované ceně téměř čtvrt miliardy tehdejších dolarů (nebo minimálně z toho, že o existenci pokladu úřadům neřekl včas a ty nemohly zabránit případnému vývozu).
Jasné důkazy, že historka s pokladem z Doraku byla celá vymyšlená, se nenašly, ale Mellaartova věrohodnost dostala velkou ránu. A druhá následovala v roce 1962, kdy zveřejnil další kresby údajných nástěnných maleb z Çatal Hüyük, z nichž některé nebyly nikomu z jeho kolegů povědomé (v záznamech bylo uvedeno, že dané stěny byly holé).
Mellaart zemřel v roce 2012 s pošpiněnou, byť ne zcela zničenou pověstí; svého posledního velkého archeologického výsledku se ovšem dočkal až na sklonku minulého roku. V časopise Talanta – Proceedings of the Dutch Archaeological and Historical Society vyšel překlad jím objevených hieroglyfických nápisů starých zhruba 3 200 let.
Popisují politické události ve dvou královstvích v Malé Asii (tj. v podstatě dnešního Turecka) zhruba v roce 1190 př. n. l, tedy během velmi nejasného vpádu takzvaných „mořských národů“ do východního Středomoří, který znamenal konec doby homérských hrdinů, doby bronzové.
Text byl v luvijštině, tedy poměrně běžném jazyce té doby a místa, a Mellaart je odborné veřejnosti krátce představil v jedné přednášce v roce 1992. Prohlásil přitom, že luvijsky sice neumí, ale o zajištění překladu se pokusí. V roce 1995 pak text popsal v dopise švýcarskému geoarcheologovi Eberhardu Zanggerovi, který je předsedou Nadace pro luvijské studie v Curychu, a v dané věci tedy kovaný odborník.
Texty ovšem zůstaly u Mellaarta až do jeho smrti a žádná publikace nevyšla. V jeho pozůstalosti se pak našel dopis, ve kterém právě Zanggera požádal o dokončení překladu hieroglyfů a jejich zveřejnění. Švýcar spojil síly s dalším kolegou, Fredem Woudhuizenem, a společně práci dovedli ke zmíněné prosincové publikaci – která se ovšem nedočkala tak pozitivní reakce, jak by si autoři nejspíše přáli, a mnozí kolegové veřejně hovořili o tom, že nálezu prostě nelze věřit.
Zanggerovi to vše zřejmě nedalo spát, a pustil se do pátrání pečlivěji. V únoru letošního roku se spolu se synem Jamese Mellaarta pustil do prohlížení pozůstalosti britského archeologa, aby podezření vyvrátil, či potvrdil – a výsledek ho určitě nepotěšil.
Jak se ukázalo, Mellaart se luvijštině věnoval už od univerzity a nikdy svůj zájem o tento jazyk neztratil – evidentně alespoň v této věci lhal. Zangger mezi dokumenty našel objemnou složku s přípravnými skicami k pokladu z Doraku a koncepty falešných kreseb z Çatal Hüyük (na papíře i břidlici). Mellaart očividně falsifikáty vyráběl zcela běžně a luvijské tabulky je moudré mezi ně také zařadit – jejich původ je už tak pochybný, protože Mellaart se odvolával výhradně na svědectví mrtvých archeologů, která nikdo jiný nepotvrdil.
Dobrou zprávou alespoň je, že Mellaart zřejmě „nevyráběl“ nic
|
Çatal Hüyük je totiž opravdu úžasné místo. Toto město vzniklo před více než 9 000 lety na umělém návrší, které vyčnívá jen pár desítek metrů nad ve své době velmi úrodnou záplavovou nížinou. Bylo obýváno necelé 2 000 let a v jeho zdech a artefaktech našli archeologové vepsán příběh mnoha generací zemědělců, kteří se na tomto místě postupně zlepšovali ve využívání zvířat a rostlin – například během této doby domestikovali hovězí skot.
V dobách největšího rozkvětu Çatal Hüyük doslova připomínalo úl; nemělo žádné ulice či chodníky, domy byly nalepeny na sebe a vstup do nich byl možný obvykle jen otvorem ve střeše. Nešlo ale o žádnou „špinavou díru“; archeologové zjistili, že vnitřek domů byl zřejmě udržován velmi pečlivě a nenašel se v nich prakticky žádný odpad (místní ho spalovali a pak zasypávali). Stěny jsou pokryty tolika vrstvami malby, že se podle archeologů domy dost možná malovaly každý měsíc, aby se udržely čistě bílé.
Město, v jehož mnoha vrstvách se kupodivu nepodařilo najít stopy existence nějaké „vládnoucí třídy“, je skutečným archeologickým pokladem. A kdyby Mellaart měl na svém kontě jen to, byl by po zásluze označován za jednu z velkých postav archeologie 20. století. To mu však naneštěstí zřejmě nestačilo…