Trojice amerických výzkumníků nápaditě využila historických údajů o poválečné chudobě ve Velké Británii k vytvoření studie poskytující nezvykle přesný pohled na vliv cukru na naše zdraví. S prací se dokonce prosadili v prestižním časopise Science.
Potraviny na válečný příděl ve Velké Británii pro jednu osobu na 2 týdny © Imperial War Museum (CC BY-NC-SA)
V Británii stejně jako v dalších evropských státech panoval i po ukončení 2. světové války nedostatek potravin. Přídělový systém měl zajistit, aby každý obyvatel dostal alespoň minimální množství potřebného jídla, a zároveň měl zabránit plýtvání i zvýhodňování určitých skupin obyvatel.
Na příděl byly mimo jiné také cukr a sladkosti. (V případě sladkostí byl přídělový systém zrušen v roce 1949, ale lidé je následně začali nakupovat v takovém množství, že bylo opatření znovu obnoveno.) Množství přiděleného cukru na osobu bylo velmi nízké, aby se omezila spotřeba a zajistila dostupnost pro všechny. Běžně dostávali dospělí asi 40 g cukru denně (včetně sladkostí), což je množství zhruba odpovídající doporučeným hodnotám podle dnešních dietních směrnic pro dospělé. Pro děti do dvou let nebyl v přídělovém systému cukr vůbec.
Přídělový systém se vztahoval na celou populaci, takže zahrnoval všechny sociální skupiny. Nebyly poskytovány žádné speciální výjimky — každý měl nárok jen na příděly podle věku a základních potřeb. Ani těhotné ženy tedy neměly žádný speciální režim.
Přídělový systém u cukru skončil až v roce 1953 (ve stejný rok jako v Československu), byť na některé jiné potraviny (maso, slanina) přetrval až do roku 1954. V září 1953, kdy bylo omezení na nákup cukru zrušeno, se jeho dostupnost i dostupnost sladkostí prudce zvýšila.
Mnoho rodin začalo sladké konzumovat v mnohem větším množství než dříve — spotřeba se během několika měsíců téměř zdvojnásobila. To mělo za následek vyšší spotřebu cukru nejen mezi dospělými, ale také u dětí, v jejichž výživě hrál do té doby podstatně menší roli.
Za běžných okolností je přímé sledování dlouhodobých dopadů konzumace cukru nebo i jiných potravin na lidské zdraví obtížné. Ve hře je prostě příliš mnoho vlivů. V tomto případě však měli vědci unikátní příležitost zkoumat dopady za situace, ve které nebyla jedna konkrétní potravina dlouhodobě k dostání a prakticky ze dne na den se stala velmi běžnou. Systém přídělů tedy představoval ideální „přirozený experiment“ pro zkoumání dlouhodobého dopadu omezeného přísunu cukru na zdraví. Umožnil vědcům přesně rozlišit mezi skupinami lidí, kteří vyrůstali za přísně kontrolovaného příjmu cukru, a těmi, kteří mohli cukr konzumovat bez omezení (i když třeba v menších dávkách, než je obvyklé dnes).
Autoři studie tedy předpokládali, že jedinci, kteří byli počati nebo se narodili před ukončením přídělů, měli v raném věku příjem cukru velmi nízký, zatímco ti, kteří se narodili po ukončení přídělů, žili s cukrem už od svého početí, resp. narození.
Jako „pokusný materiál“ byly vybrány záznamy dobrovolníků z britské databáze UK Biobank, do které se obyvatelé rekrutovali v letech 2006— 2010. Kritéria splnilo zhruba 60 tisíc osob (respektive jejich zdravotních záznamů), které pak byly rozděleny do dvou skupin. V jedné byli ti, kteří se narodili v období od října 1951 do června 1954. Takových bylo zhruba 38 tisíc. V druhé pak bylo zhruba 22 tisíc lidí narozených až po úplném ukončení přídělového systému, tedy od července 1954 do března 1956.
Následně porovnávali rozdíly ve zdravotních rizicích mezi těmito dvěma skupinami. Jelikož UK Biobank má velmi detailní data, autoři mohli sledovat mnoho faktorů, včetně rodinné anamnézy (například výskyt cukrovky nebo kardiovaskulárních nemocí u rodičů) a základních demografických charakteristik, které zajistily, že se srovnávaly podobné skupiny (například co se týče majetku atp.).
Výsledky ukázaly, že ti, kdo měli v raném věku kvůli přídělovému systému jen omezený přístup k cukru, měli v dospělosti o 35 % nižší riziko vzniku cukrovky typu 2 a o 20 % nižší riziko problémů s vysokým krevním tlakem.
Tento ochranný efekt byl nejsilnější u osob, které byly minimu cukru vystaveny během těhotenství a prvních měsíců po narození. V případě cukrovky došlo u skupiny z „přídělových let“ k jejímu nástupu průměrně o čtyři roky později a u vysokého krevního tlaku o dva roky později ve srovnání s těmi, kteří mohli cukr volně konzumovat.
Jinak řečeno: i ti, kdo těmito chorobami začali trpět, jimi alespoň začali trpět později, a prožili tedy větší část života ve zdraví.
Dalším zajímavým objevem bylo, že pozitivní efekt se dostavil, i když některé omezení přístupu k cukru zastihlo jen v těhotenství. Nejsilnější vliv se ovšem ukázal u těch, kteří během přídělového hospodářství prožili své první dva roky života. „Abstinence“ od cukru tedy pomáhá dlouhodobě. Není to tak, že by stačilo se mu vyhýbat v nějakém jediném klíčovém okamžiku na začátku života.
Výzkum tak naznačuje, že omezení příjmu cukru v raném dětství pomáhá nejspíše dlouhodobě chránit naše zdraví. A díky tomu, za jak přesných podmínek byla studie realizována, vyhnuly se jí problémy většiny podobných prací. Dlouhodobé sledování a „hlídání“ stravovacích návyků větší skupiny osob je totiž jinak v praxi téměř neproveditelné a obvykle se tak opírá jen o krátkodobé experimenty. Případně probíhá za využití pokusů na zvířatech, kde je ovšem přenos výsledků na člověka velmi ošemetný — v některých případech může vést i k výraznému zkreslení výsledků a špatným závěrům.
Autoři popisované studie ovšem nevydali konkrétní stravovací doporučení, to nebylo jejich záměrem. Výsledky sice celkem jasně naznačují, že omezit příjem cukru je prospěšné, ale neříká jasně o kolik, a jak toho v praxi dosáhnout. V době přídělového hospodářství to jinak nešlo. Ovšem v dnešní situaci, kdy se pro naše tělo tak lákavá látka jako cukr nachází prakticky ve všem a výrobci nemají důvod jí šetřit, není omezování nijak jednoduché.