Nevyhnutelné utahování šroubů v průmyslu, dopravě a hospodářství v oblastech udržitelného rozvoje přijatých Pařížskou konferencí roku 2016 ke zlepšení klimatu zasahuje hluboce do rozvoje mobility a technologií ve všech druzích dopravy.
Výrobce automobilů např. nutí do roku 2021 srazit jejich emise CO2 pod 95 g/km, a následně je evropská exekutiva do roku 2030 ještě zpřísnila o dalších 37,5 %! Únikovou strategií automobilek se proto nejprve (kromě podvodů v měření emisí) stávají elektromobily s bateriemi, nebo plug-in hybridy, zatím však vycházející výrobně mnohem dráž a málokde zatím stíhají budování sítí nabíjecích stanic na „zelenou" elektřinu. Další možností je orientace pohonu vodíkem, který ve zkapalnělém stavu (LH2) uloží na jednotku hmotnosti více než stonásobek energie (v kWh)oproti Li-On bateriím. Automobily oceňují další jeho výhodou - možnost natankování za několik minut, oproti hodiny trvajícímu nabíjení baterií. Slovo „bezemisní" ovšem platí jen pro vodík získávaný elektřinou z obnovitelných zdrojů!
Z historie vodíkové mobility
Praktickou „vodíkovou mobilitu" rozběhl před 23 lety projekt EURO-QUEBEC v Hamburku pokusným zavedením vodíkových komunálních sběrných a nákladních vozů zásobovaných kryogenním tankerem přes Atlantik nejlevnějším vodíkem, jaký nabídla Kanada ze závodu v Sept Iles, využívajícím obrovské přebytky elektřiny z komplexu vodních elektráren La Grande Riviére. Další zkušenosti Evropě přinesl solárně-vodíkový projekt v Neunburgu vorm Wald v letech 1989-2000, kde elektrický výkon 360 kW byl zčásti využit k napájení tří elektrolyzérů od Siemense mimo zásobování města a laboratoří i pohonu elektrických vozíků s palivovými články, a k pohonu demonstračního automobilu BMW 735i s dojezdem kolem 400 km na jedno natankování. Desetiletá bilance však ukázala, že zejména dík málo účinným tehdejším solárním panelům vychází elektřina ze slunce desetkrát dráž než z rozvodné sítě a kilometr jízdy vodíkovým automobilem vyšel na třicetinásobek jízdy na benzín či na naftu! Vědci i průmysl však pokračovali dál. V současné době lze produkovat kapalný vodík (-253 °C) mnohem levněji desítkou různých technologií: konverzí zemního plynu, bioplynu, LNG, metanolu, termoreakcemi, nejnověji i s pomocí jaderného reaktoru. Modulární palivové články MCFC s roztavenými uhličitany s účinností i více než 60 % nabízejí bezpečnou dodávku elektřiny i tepla. Přibývá solárních parků umožňujících akumulovat energii do zkapalněného vodíku a kryogenními tankery zásobovat budované plnící stanice. Díky tomu podle nejčerstvější statistiky na světových silnicích i v městech vedle 11 milionů elektromobilů s bateriemi už jezdí i prvních 12 000 bezemisních vodíkových osobních automobilů, vyjíždí první regionální vodíkové vlaky, tramvaje, kamiony a autobusy. Evropa, USA i Čína zkoušejí vodíkové trajekty a říční lodě. Stranou nezůstávají ani menší letadla. Podívejme se na první „žhavé" premiéry budoucí bezemisní mobility!
(Celý článek si budete moci přečíst v příštím čísle TT.)