Hospodářská komora České republiky vydala v srpnu analýzu konkurenceschopnosti ekonomiky, podle jejíchž závěrů Česko vyčerpalo faktory růstu a stagnuje. Cestou z pasti středních příjmů je pak pouze změna strategie firem, která povede k produkci výrobků s vyšší přidanou hodnotou. „Tato transformace ale vyžaduje, aby se firmy přestaly bát a vystoupily ze zajetých subdodavatelských kolejí. Musejí začít mnohem více investovat do výzkumu a vývoje a stát by jim v tom měl jednoznačně pomoci,“ říká Michal Pazour, vedoucí Oddělení strategických studií Technologického centra Praha.
Technologické centrum (TC) Praha kromě jiného vytváří analýzy a podklady pro politiku výzkumu a výstupy předává vládě. Jaký je tedy podle vás současný stav vědy a výzkumu v Česku?
Já bohužel musím naprosto souhlasit se závěry Hospodářské komory, Česko opravdu vyčerpalo potenciál přímých zahraničních investic, které byly v podstatě až do nedávna postaveny na levné, ale přitom kvalifikované pracovní síle.
V současné době se stále nacházíme na úrovni subdodavatelů zpravidla německých či holandských firem, a proto jsme v závislé pozici. A i když už zde firmy do výzkumu a vývoje investují, zpravidla jde o ty největší a většinou zahraniční podniky. Prakticky vzato více než 60 % veškerých podnikových investic do aplikovaného výzkumu probíhá ve firmách pod zahraniční kontrolou a jen třetina investic do výzkumu a vývoje pochází z domácích podniků. Je tedy naprosto nezbytné otočit kormidlo směrem ke znalostní ekonomice, podpořit výzkum v segmentu malých a středních domácích firem a dostat tak tyto firmy na vyšší úroveň produkčního řetězce.
Proč české firmy do vědy a výzkumu investují tak málo?
Je to v podstatě začarovaný kruh. Firmy nemají ani potřebu výrazněji investovat, protože se nacházejí v závislé pozici v produkčním řetězci. Dílčí inovace sice dělají, ale těmi opět jen reagují na přání zadavatelů, kteří chtějí dodávky rychleji, v čím dál vyšší kvalitě, a zároveň neustále tlačí na cenu. Takže tuzemské firmy sice inovují, ale nemají svůj solidní výzkum, skrze nějž by vyvíjely vlastní produkty, s nimiž by mohly jít na trh. Do jisté míry to souvisí i s nízkými ambicemi, firmy nemají potřebu se prosazovat na globálních trzích. A to potvrzuje i šetření inovačních kapacit TA ČR, v jehož rámci probíhaly rozhovory s řediteli mnoha českých firem Výsledkem bylo zjištění, že opravdu jen poměrně malé procento z nich má globální ambice. Většině z nich stačí lokální trhy, na nichž se etablovaly v minulosti.
Zmínil jste, že většina výzkumu a vývoje probíhá ve firmách se zahraničním kapitálem. Mají jejich talenty svobodu v tvorbě?
Rozhodovací pravomoci managementu v těchto firmách nejsou příliš velké, respektive jsou dostatečné pro spolehlivé fungování firmy, ale celkovou strategii si příliš určovat nemohou. A to platí i pro oblast výzkumu a vývoje. Ten je většinou zadán ze zahraničí a vývojové týmy se jen snaží dostat novou cestou k vytyčenému cíli. Takže si myslím, že příliš svobody pro tvorbu opravdu převratných řešení nemají.
Dalo by se říci, že ač největší firmy nalijí do výzkumu i nižší desítky miliard korun ročně, jsou tyto jejich investice stále omezené. Nikoliv financemi, ale hranicemi, které stanoví vedení ze zahraniční.
Proto se na ně nelze tolik spoléhat a proto by tu měl být větší prostor a podmínky pro růst malých a středních domácích firem, které by tu volnost měly a svým vývojem posouvaly dopředu nejen sebe, ale celou českou ekonomiku.
Měl by se tedy stát více angažovat? Jaké vidíte cesty pro smysluplnou podporu českých firem?
Myslím si, že stát by mohl zesílit důraz na takzvanou nepřímou podporu, do níž spadají například daňové úlevy na výzkum. Ony sice již existují, ale systém byl dlouho velmi nepředvídatelný, protože finanční úřady se k uplatňování daňových odpočtů na výzkum a vývoj nestavěly příliš přívětivě. Firmy se tedy bály sankcí a tyto odpočty spíše neuplatňovaly. Respektive uplatňovaly je zejména firmy pod zahraniční kontrolou, které v rámci svých holdingů neustále optimalizují daňovou zátěž, a i přes riziko zásahu finančního úřadu se jim vyplácelo odpočty uplatňovat. Bylo by tedy dobré, kdyby firmy měly záruku, že mohou tuto možnost bezpečně využívat, protože jedině tak se přestanou ty menší bát.
Určitě by také mělo smysl snížit mzdové náklady na zaměstnance, kteří se výzkumem zabývají. V zahraničí existují funkční schémata, kterými bychom se mohli inspirovat. Například ve Švédsku či Nizozemsku firmy dostávají na výzkumné pracovníky úlevy na odvodech v sociálním zabezpečení. Buď jej za ně nemusí platit vůbec, nebo v jen v nízké míře, což motivuje k tomu, aby jim výzkumné týmy rostly.
V rámci přímé podpory, kterou stát poskytuje skrze Technologickou agenturu (TA) ČR, Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR, Ministerstvo zemědělství ČR a další, by také mohlo dojít k určitým změnám. Systém je v současnosti až příliš atomizovaný, což znamená, že se podporují malé projekty v řádu jednotek milionů, ale tím se vlastně celková částka směřovaná na podnikový výzkum rozmělní a pak nejsou peníze na složitější projekty. Přímá podpora by tedy měla být více nasměrovaná. Pokud stát vytyčí oblasti, které jsou pro transformaci české ekonomiky klíčové, měl by je masivně podporovat, a pak podporu kombinovat i s nepřímou, aby se tak pomohlo i ostatním.
Stát ale hledá úspory a peníze chce vědě a výzkumu spíše ubrat. Dá se vyčíslit, kolik peněz by naopak podpora vědy a výzkumu přinesla?
Kvantitativně je to strašně obtížné. Existují sice studie, které sledují, kolik haléřů se dodatečně do ekonomiky vrátí z jedné vydané koruny na výzkum a vývoj, ale řekl bych, že tyto exaktní studie nedokážou zohlednit všechny parametry. Neodrážejí tedy realitu úplně přesně. Proto bych na ně příliš nespoléhal.
Existují však dlouhodobé studie, které dokazují, že investice do výzkumu se do ekonomiky vrací tím, že se ji posouvají na vyšší úrovně, firmy se posouvají v produkčních řetězcích a ekonomika roste.
Jak tedy vládní činitele přesvědčit, že investice do výzkumu se Česku v dlouhodobém horizontu vyplatí?
To je otázka za milion. Asi je třeba jim vysvětlit, že stejný princip funguje na mikroúrovni i v rámci jedné rodiny. Pokud bych se rozhodoval, zda konečně po 10 letech šetření pojedu s dětmi na exotickou dovolenou, nebo jim zaplatím kvalitní vzdělání, tak samozřejmě výsledek z hezké dovolené uvidím hned, ale investice do vzdělání přinese své ovoce až za nějaké roky. Třeba tak, že moje děti už budou moci na exotickou dovolenou jet každý rok.
A tohle si lidé, kteří o financích pro vědu a výzkum rozhodují, musejí uvědomit. Pokud peníze vědě seberou, najdou okamžitou úsporu, ale ve výsledku peníze nebudou uspořené dobře, protože si zmaříme potenciál růstu a nevymaníme se ze subdodavatelských „okovů“.
Máte přehled o tom, jaká panuje situace ve veřejném sektoru, tedy ve vědě a výzkumu na akademické půdě?
(Celý článek naleznete v aktuálním vydání Technického týdeníku.)
úvodní foto, koláž, iStock