Aditivní 3D výroba dala vzniknout řadě metod. Jak v závislosti na materiálu výrobku, tak na rozsahu výroby. To všechno proto, že 3D tisk umožňuje vytvářet jednoduché i složité konstrukce, vyznačující se nízkou hmotností, a přitom dostatečnou odolností, kterých nelze docílit prostřednictvím tradičních technik.
U řady 3D technologií výroby kovových dílů, známých pod označením technologie s práškovým ložem, se pro natavování nebo spékání výchozího materiálu užívá většinou laserového paprsku. V poslední době se tu o své místo hlásí ale i elektronový paprsek, kde základem technologie Selective Electron Beam Melting (EBM) je ohřev materiálu, založený na změně energie při dopadu urychlených elektronů.
Ve Fraunhofer Institutu IFAM vypracovali studii, která pro volbu mezi těmito technologiemi vzájemně porovnává výhody i nevýhody natavování laserem a elektronovým paprskem. Co je pro obě tyto technologie společné oproti konvenčním technologiím obrábění nebo tváření je to, že nepotřebují žádné nástroje a dovolují zpracovávat i speciální, jinak těžko obrobitelné materiály. Vzájemnou zásadní odlišností je prostředí, ve kterém k natavování prášku dochází. Laserové natavování probíhá v ochranném plynu, natavování paprskem elektronů ve vakuu. Prášek při laserovém natavování musí být jemný (10-45 μm), při elektronovém paprsku spíše hrubý (45-150 μm). Laserové natavování přináší vysoké zbytkové napětí naproti jen nízkému při elektronech. Kvalita povrchu je naproti tomu lepší, i když i tak zůstává drsná, u laseru (Ra~20 μm), u elektronového paprsku velmi drsná (Ra~40 μm). Užší laserový paprsek dává laserovému natavování vyšší přesnost. Rychlost stavby, vztažená na materiál Ti-6Al-4V, je při laserovém paprsku ~30 cm3/h, při elektronovém ~80 cm3/h.
(Celý článek naleznete v příštím vydání Technického týdeníku.)