Pojďme se podívat na příklad z minulého dílu. Chceme udělat parametrický program, který vyvrtá a vyfrézuje tvar koule. K tomu si vytvoříme výpočetní podprogramy. Jejich úkolem bude rozhodnout, do jaké hloubky můžeme vrtat právě zvoleným vrtákem, aby nebyl porušen povrch koule.
Takže náš hlavní program začneme standardně:
Nyní musíme zkontrolovat několik věcí:
1. Jestli je v tabulce nástrojů zadán poloměr nástroje.
2. Jestli tato koule protíná povrch materiálu.
3. Jestli není průměr nástroje větší než průměr otvoru (průsečík povrchu materiálu a koule).
4. Jestli se vrták s vrcholovým úhlem 150 stupňů dříve dotkne koule středem, nebo průměrem a podle toho upravit hloubku vrtání. Když proběhne kontrola a všechny výpočty, můžeme zapolohovat XY a vyvrtat otvor.
Při tvorbě uživatelských cyklů se mi osvědčilo provádět nejprve kontrolu a výpočty a až nakonec pohyb. Důvod je prostý, pokud bude někde ve výpočtu chyba, mohu ji před vykonáním pohybu snadno odhalit. Případně pokud zadání nedává smysl, nevykoná se žádný pohyb.
(Celý článek naleznete v aktuálním čísle TT.)