Díky technickému rozvoji a moderní vědě jsme mnohem dál než dříve
Byly kdysi časy, kdy lidé nevěděli, co se děje v nedaleké oblasti od nich. To se díky úžasnému pokroku v komunikačních technologiích radikálně změnilo. Dnes dojde k nějaké tragédii v zapadlém koutu světa, a všichni jsme o tom bezprostředně informováni. Aniž si to mnohdy uvědomujeme, je to ale velká psychická zátěž pro nás samotné.
Pocit strachu a obav sice vysílá rychlé varovné signály do mozku a mnohdy může člověku zachránit život, ale má i negativní důsledky. Strach narůstá do obřích rozměrů, žijeme s nezdravou úzkostí, která vede k narušení duševní pohody či nálady, ke stresům a může způsobit i závažné zdravotní poruchy fungování organismu. Obecně se mluví o úzkostných poruchách, jež zahrnují několik podtypů a trápí údajně až čtvrtinu lidí ve vyspělých zemích.
Je to dané biologicky - části mozku, které odpovídají našemu emočnímu chování, jsou služebně mnohem starší než struktury odpovědné za racionální uvažování. Takže když náš „systém" (podvědomě) vyhodnotí nějakou situaci jako příliš „nebezpečnou", vypne mozek pomalou logiku a zapne emočního autopilota. A pak se setkáváme se svým strachem, studem, trémou, hněvem, agresí.
Názorně to nyní pociťujeme v souvislosti s koronavirem
Vzpomněl jsem si v té souvislosti na „Bílou nemoc" - divadelní hru Karla Čapka z roku 1937. Ačkoliv dílo varuje zejména před nastupujícím fašismem, obsahuje i mnohé paralely, které nám současnou situaci svým způsobem připomínají.
V dramatu je vylíčena nakažlivá neznámá nemoc, která zabíjí lidi (fakticky je ale dost podobná lepře, tedy malomocenství či Hansenově nemoci neboli infekčnímu onemocnění, způsobovanému bakterií Mycobacterium leprae, která má sklon napadat periferní nervy a jiné chladnější oblasti těla - kůži a sliznice). Mírumilovný lékař (dr. Galén) nachází lék.
V prvním obraze tři malomocní uvádějí do děje popis choroby a její projevy. Nejdříve se objeví na těle bílá skvrna, která znecitliví a poté tato část tkáně z těla nemocného odpadá.
Ve druhém obraze dvorní rada (Dr. Sigelius, který vede Lilienthalovu kliniku) debatuje s novinářem o této nemoci. Dozvídáme se další její názvy: Pejpinské malomocenství, Čengova nemoc (Morbus Tshengi). Dr. Sigelius popisuje nemoc jako neléčitelnou (jediné, co nemocným podávají, jsou látky proti zápachu a morfium proti bolesti), ale je velice bezohledně hrdý, že se první případ v Evropě objevil právě na jeho klinice a jeden symptom se jmenuje po něm. Nemoc trvá přibližně 3 až 5 měsíců, než nastane smrt. Pandemie postihuje jen osoby starší 40 let. Dr. Sigelius nemůže dát žádnou pozitivní prognózu.
Dr. Galén po novinářích chce, aby napsali, že jen on může léčit tuto nemoc. Dává státům podmínky. Chce, aby uzavřeli věčný mír a odzbrojily. Jinak odmítá svůj lék vydat.
Děj dramatu končí pro něj tragicky, když se prodírá zfanatizovaným davem. Ten ho ve vzteku ušlape a jeho injekce s lékem jsou zničeny. Tragickým koncem a vytvořením bezvýchodné situace, kdy není lék a rozbíhá se válka, docílil Čapek umocnění pointy díla a položil větší důraz na nutnost zamyslet se nad situací, ve které dílo napsal.
Další analogie
I když nelze mezi středověkým (bakteriálním) morem a (virovým) koronavirem klást rovnítko (obě vysoce infekční pandemie spolu nesouvisejí), stojí za zmínku některé souvislosti, naznačující i určitou shodu mezi středověkou ochranou proti morové nákaze a dneškem.
Tehdy se lidé v duchu představ tehdejší medicíny domnívali, že mor se šíří vzduchem. Což mimochodem v případě plicního moru nebylo zase až tak daleko od pravdy. Lékaři proto (obdobně jako dnes) nosili na návštěvu nemocných morem speciální ochranný oděv. Aby nevdechovali zamořený vzduch, měli na hlavě masku se zvláštním zobanem, který obsahoval vonné koření. Komnaty a domy pacientů vykuřovali a bolestivé otoky vypalovali.
Obdobně jako v dnešní době pochopili nutnost izolace nemocných od zdravé populace. Například v italském Miláně nařídil tamní městský úřad, aby v domech osob nakažených morem byly nemilosrdně zazděny dveře a okna a nešťastníci pak ponecháni svému osudu. Je pravděpodobné, že pravé toto kruté opatření zachránilo město před nejhorším řáděním nemoci.
Už brzy po skončení epidemie si zejména přístavní města uvědomovala výhody izolace. V roce 1374 zakázaly Benátky cestovatelům a mořeplavcům s podezřením na nákazu morem vstup do města. V Marseille zadržovali od roku 1383 lodě, na nichž se vyskytl mor, po 40 dní v karanténě.
(Celý článek naleznete v příštím vydání Technického týdeníku)