Uhlí, později ropa a zemní plyn lidstvo doslova katapultovaly do zcela nové éry, kterou vědci dnes stále častěji označují za antropocénu, „éru člověka". Ale fosilní paliva se pomalu během příštích desetiletí chystají do důchodu, alespoň v našem koutu světa, a tak se nabízí otázka: co za ně?
Pokud bychom chtěli přejít k lidem i přírodě šetrnější energetice bez emisí, středoevropské země mají výběr omezený. Některé, například Slovensko nebo Rakousko, mohou do značné míry spoléhat na vodní zdroje, ale velká část možných řek už je využita. Co se týče větru, střední Evropa nemá větrné mořské pobřeží jako Velká Británie nebo Německo (jistou výjimkou je Polsko), a tak nemá ani zdaleka takový potenciál. V Česku se možný podíl větrných elektráren na výrobě odhaduje do 10 procent celkové spotřeby - a i to je odhad velmi optimistický.
Fotovoltaika má zajímavější potenciál, ale zatím jde o zdroj nestálý, který dodává jen část dne, někdy poměrně malou. Může se to změnit, pokud ceny skladování elektřiny, tedy baterií, budou v budoucnosti nadále významně klesat.
Špičky české energetiky i politiky ale zatím zřejmě jsou skeptické k tomu, že by změna měla přijít před tím, než dojde na vyřazení uhlí, které dnes zajišťuje zhruba 40 procent z celkové výroby elektřiny. Stát tak jadernou energetiku považuje za klíčový zdroj, na kterém by v příštích desetiletích měla česká energetika stát.
Dává to smysl. Jaderná energetika je dnes v přepočtu na vyrobenou kilowatthodinu velmi bezpečným energetickým zdrojem. V celosvětovém měřítku na jednu jadernými elektrárnami vyrobenou terawatthodinu (TWh) připadá méně než 0,1 mrtvého člověka. V případě hnědého uhlí činí poměr zhruba 33 mrtvých na TWh, a to jak kvůli ztrátám na životech v dolech, tak úmrtím v důsledku znečištění ovzduší. V případě zemního plynu je to zhruba 2,8 mrtvých na TWh. Moderní bloky také pracují s velmi malým množstvím odstávek, a v průměru dodávají elektřinu zhruba 85-90 procent roku.
Otázkou je, kolik za tyto výhody chceme a můžeme zaplatit. Stranou teď ponechme ožehavou otázku financování, kterou v českých podmínkách nakonec z velké míry může vyřešit ohlášená pomoc státu. Ale i když tento problém odpadne, pokazit se může leccos.
Zásadní otázkou ovšem je, na kolik vyjde
Největším problémem dnešních jaderných zdrojů ve vyspělých zemích je totiž zcela jednoznačně cena. V zemích Evropské unie, ani v USA, ani ve zbytku „vyspělého světa" dnes nenajdete v podstatě žádný příklad úspěšného novodobého atomového projektu.
Ve Francii, která dokázala během jaderného boomu v 70. a 80. letech stavět nové bloky za čtyři roky a podle rozpočtu, stále ještě neběží reaktor EPR ve třetím bloku elektrárny Flamanville - stavět se přitom začalo v roce 2007. Reaktor od firmy Areva měl být hotov podle původního plánu za čtyři roky, cena se přitom vyšplhala z odhadovaných tří miliard eur na více než 12 miliard eur.
Ve Finsku se stejný reaktor staví v areálu elektrárny Olkiluoto dokonce od roku 2005 a hotov by měl v roce příštím. Cena se také pohybuje kolem deseti miliard eur.
Za Atlantským oceánem není situace o nic lepší: v roce 2017 byl zrušen projekt dvou reaktorů v Jižní Karolíně. Odhadovaná cena se totiž vyšplhala ze zhruba 11 miliard dolarů na více než 20 miliard dolarů.
Mohou se české projekty doslova smrtící spirále zpoždění a zvyšování cen vyhnout?
(Celý článek naleznete v příštím vydání Technického týdeníku.)