DUSIČNAN AMONNÝ, KTERÝ ZPŮSOBIL OBROVSKÝ VÝBUCH V BEJRÚTU, ZA DOBU SVÉHO VYUŽÍVÁNÍ PŘÍMO ZAPŘÍČINIL UŽ TISÍCE ÚMRTÍ. O NĚKOLIK ŘÁDŮ VÍCE ŽIVOTŮ VŠAK ZACHRÁNIL.
Výbuch měl sílu odpovídající explozi až 2 000 tun TNT. Výsledný kráter s průměrem kolem 100 m byl téměř 20 m hluboký. Ve 30 km vzdáleném městě byl zastaven provoz na ulicích, do doby, než se podařilo uklidit vrstvu vysypaného skla z oken a výloh. Ještě 75 km od epicentra tlaková vlna poškodila fasády a rozbíjela některá okna. V místech, kde byly příhodné meteorologické podmínky, byla exploze slyšet na 300 km.
To není popis výbuchu, který se odehrál na začátku srpna 2020 v Bejrútu, ale události, od které letos uplyne 99 let. V půl osmé ráno 21. září roku 1921 totiž vybuchlo silo obsahující zhruba 4 500 tun hnojiv v německém městečku Oppau a exploze způsobila rozsahem velmi podobné škody jako letos. Explodovala jen malá část, podle odhadů desetina z celkového množství uskladněného materiálu, přesto z trosek chemického závodu, kde k výbuchu došlo, a z blízkých domů bylo nakonec vyneseno 561 obětí.
Stejně jako v Bejrútu, i v případě Oppau došlo k explozi ledku, tedy dusičnanu amonného (NH4NO3), pouze s tím rozdílem, že v daném případě byl smíchaný půl napůl se síranem amonným [(NH4)2SO4]. Ač je to neuvěřitelné, v Oppau nešlo ani tak o zanedbání bezpečnosti – dělníci, kteří výbuch způsobili, postupovali podle tehdejších předpisů. Přestože šli na ledek s výbušninami.
Směs obou hnojiv se skladovala ve velkém silu volně. Dusičnan amonný velmi ochotně vstřebává vlhkost a to v součinnosti s vahou nashromážděného materiálu vedlo tomu, že se měnil v pevnou, sádře podobnou hmotu. Ta se často musela odkopávat krumpáči. Pokud na to nebyl čas nebo byla vrstva příliš silná, odstřelovala se malými náložemi.
Nebyl to výmysl samotných pracovníků, tento postup se v roce 1919 ověřoval i experimentálně a byl shledán bezpečným. Ovšem zřejmě malé technologické změny provedené ve výrobě během roku 1921 (snížení vlhkosti směsi i její hustoty) či vytvoření „kapes“ s obsahem dusičnanu amonného vyšším než 50 % (stačilo cca 55–60 %), vedlo k tomu, že odstřel 21. září skončil jinak než zhruba 20 tisíc odstřelů provedených ve stejném provozu před ním.
Rychle po sobě pak následovaly dvě exploze, které zabily každého v okruhu zhruba 100 m (a další ve větší vzdálenosti nepřímo v důsledku kolapsu budov atp.) Kromě oněch 561 mrtvých bylo zhruba dva tisíce lidí zraněno a 7 500 přišlo o domov. Nedaleká malá obec Oppau byla zničena z 80 %.
Vina byla jednoznačně na straně firmy. Jen o několik měsíců dříve zahynulo 19 lidí při odstřelování „usedlého“ hnojiva v německém Kriewaldu – to mělo zafungovat jako varování. Další chybou bylo, že se v roce 1921 neprovedly bezpečnostní testy upravené směsi. Jak se později zjistilo, i malá změna jejich fyzikálních vlastností (tedy vůbec ne chemického složení) v důsledku vedla k tomu, že směs ochotněji explodovala. Bez provedení zkoušek byla tragédie zřejmě nevyhnutelná.
SMRT PŘIHLÍŽEJÍCÍCH
Oppau je jedním z největších nejaderných výbuchů v dějinách lidstva (byť ne nejničivějším), ale rozhodně není jedinou tragédií spjatou právě s dusičnanem amonným. O necelých 30 let později zabil například výbuch hnojiva dokonce 581 lidí v přístavu v americkém Texas City. Řada z nich za smrtí přišla sama.
Dne 16. dubna 1947 brzy ráno zaznamenala posádka lodi Grandcamp kouř v nákladovém prostoru. Loď převážela celkem 2 300 tun dusičnanu amonného a její kapitán se v první chvíli obával, že intenzivní hašení by mohlo jeho náklad poškodit. Po prvních polovičatých pokusech o uhašení nechal prostor uzavřít a oheň neúspěšně uhasit lodní párou – což ovšem nemělo velkou naději na úspěch, protože z dusičnanu amonného se uvolňoval dostatek kyslíku na to, aby požár mohl pokračovat.
(Celý článek si můžete přečíst v Technickém týdeníku č. 16, který vyšel 25. 8. 2020)