Je tomu už více než půl roku, co svět obletěla šokující zpráva o požáru pařížské katedrály Notre Dame. Než se požár podařilo uhasit, shořela střecha, krov a plameny zničily i špičatou věžičku nad chrámovou lodí. Odborníci nyní prověřují, nakolik vysoké teploty při požáru poničily to, co ještě zbylo, a jak se dá při rekonstrukci postupovat. Snazší je rozhodování kolem skleněných výplní.
V nedávné minulosti byla totiž okna katedrály rozšířena a podrobně zdokumentována. Znovu je možné získat i tón barev, založený na známém speciálním chemickém složení. Horší je to se základní stavbou, kde jako u většiny historických staveb neexistuje žádná nebo jen bídná dokumentace. U vápencových kvádrů, ze kterých je katedrála postavena a jejichž stav je důležitý pro stabilitu stavby, se jen ví, že bylo použito pařížského vápence. Ten se sice dobře opracovává, ale nepatří zrovna k nejodolnějším materiálům. Působením ohně a vody použité při hašení ztratil na pevnosti, a pokud se přímo nerozpadne, pak může popraskat. Původní vápenec už také není dnes možné těžit ve stejných lomech, takže podle odborníků by bylo vítané přece jen v maximální možné míře dochovaných kamenů využít. Katedrální zdivo bylo přitom ve spárách opatřeno utěsňujícím olovem, které se při požáru roztavilo, a degradaci byla vystavena i vápenná malta stejně jako železné spojující prvky.
SKENOVÁNÍ VÝZNAMNÝCH HISTORICKÝCH BUDOV
Štěstím v neštěstí bylo pro pracovní skupinu vytvořenou nedlouho po požáru při francouzském Národním výzkumném centru (Centre national de la recherche scientifique), která hledá cestu k obnově katedrály, že se může opřít o věcné poznatky a data, pořízená ještě před požárem uvnitř i vně katedrály 3D laserovým skenováním s milimetrovou přesností. To se u této katedrály, stejně jako u některých dalších významných
(Celý článek naleznete v příštím čísle TT.)