Mnoho významných historických staveb po celém světě bylo vybudováno z pískovce a podobných hornin s porézní strukturou. Z pískovce se staví snadno, ale tento materiál žel také rychle zvětrává. Nanočástice písku by však tento proces mohly výrazně zpomalit.
Restaurační práce v katedrále sv. Štěpána ve Vídni © Archiv der Dombauhütte St. Stephan
Pískovec je tvořen zrnky písku, která je možné relativně snadno uvolnit. V důsledku toho se tento hlavně v minulosti dosti oblíbený stavební materiál v průběhu času rozpadá. Nezřídka je nutné přistupovat k obvykle velmi nákladným a komplikovaným rekonstrukcím, které ne vždy dopadnou podle očekávání. Typickým příkladem může být Karlův most čelící nejen klasickému zvětrávání vlivem počasí, ale také rozmarům Vltavy.
Jsou však i jiné možnosti. Odborníci pracují na metodách, které by zvýšily odolnost pískovce a podobných materiálů na starobylých stavbách. K tomuto účelu je možné využít například křemičitanové nanočástice, které se již v některých případech používají. Až doposud ale nebylo jasné, jak tento proces vlastně probíhá a který typ nanočástic je nejvhodnější.
Tým rakouské TU Wien a norské University of Oslo uskutečnil sérii experimentů na elektronovém synchrotronu DESY (deutsches elektronen synchrotron) v Hamburku, s následnou analýzou dat ve Vídni. DESY vytváří extrémně energetické rentgenové záření, které je možné využít k analýze krystalizace, k níž dochází při použití nanočástic k ochraně pískovce. Badatelé testovali nanočástice o různých velikostech a koncentracích v roztoku.
Jak uvádí Joanna Dziadkowiecová z Osla, s kolegy dospěli k závěru, že čím menší jsou nanočástice použité k obnově pískovce historických staveb, tím lépe drží zrnka písku pohromadě. Výsledky jejich týmu by měly vést k vylepšení pracovních postupů restauratérů a k zajištění kvalitnějších rekonstrukcí.