Generální ředitel společnosti Intel Pat Gelsinger byl nucen odejít 1. prosince 2024 do důchodu, protože nedokázal vrátit americkou mikročipovou společnost mezi nejlepší, navzdory miliardám, které mu slíbil prezident Joe Biden.
Proslulý manažer, který se k paletě ikonických osobností Silicon Valley připojil už před 45 lety, odešel s okamžitou platností do penze tři roky poté, co se vrátil do společnosti se závazkem vzkřísit vedoucí postavení USA v technologii mikročipů. Obvykle dobře informovaná agentura Bloomberg uvedla, že odejít musel, protože představenstvo Intelu ztratilo víru v jeho schopnost změnit byznys a dalo mu na výběr mezi „dobrovolným“ odchodem a odvoláním. Zvolil rezignaci.
Vládní dotace nestačily
Intel si zajistil téměř 8 miliard USD od amerického ministerstva obchodu v rámci zákona Chips Act, jenž zpřístupnil mamutí soubor dotací navržených Bidenem s cílem přenesení špičkové výroby čipů na americké území. Společnost Intel se snažila zastavit obrovské ztráty poté, co nechtěně postoupila vedoucí postavení ve výrobě nejpokročilejších procesorů tchajwanskému TSMC.
Intel, kterému se připisuje vynález mikroprocesoru, totiž ohlásil v předpoledním čtvrtletí roku 2024 ztrátu 16,6 miliardy USD a nyní se očekává, že vykáže i první roční ztrátu od roku 1983, kdy byli výrobci čipů v USA vystaveni tlaku levnější japonské konkurence. V srpnu čipový gigant oznámil, že zruší přibližně 15 000 pracovních míst, propustí tedy asi 15 % svých zaměstnanců.
Gelsingerův odchod z Intelu je známkou naprosté paniky v představenstvu společnosti. Pat Gelsinger byl považován za rozhodující sílu stojící za úspěšnou koncepcí „Core“ CPU, od marketingu po architekturu. Připomeňme, že začínal v Intelu jako student v roce 1979. V roce 1985 vystudoval Stanford University s magisterským titulem v oboru inženýrství a úspěšně stoupal ve firemní hierarchii. Stal se hlavním architektem procesoru 4. generace 80 486 představeného v roce 1989. Ve věku 32 let byl jmenován nejmladším viceprezidentem v historii Intelu a vedl vývoj klíčových technologií, včetně bezdrátových s certifikací Wi-Fi, USB, procesorů Intel Core a Intel Xeon a projektů 14 čipů.
V roce 2009, kdy vypukl mezi vrcholovými manažery lítý boj o pozice i koncepce, Gelsinger Intel hrdě opustil. Stal se generálním ředitelem softwarové společnosti VMware a prezidentem a provozním ředitelem (COO) ve společnosti EMC. I tam byl velice úspěšný, a když v Intelu znovu propukla personální krize doprovázená poklesem akcií, obrátilo se na něj představenstvo s prosíkem. Komu by to nelichotilo. Gelsinger se tak v únoru 2021 vrátil do Intelu jako generální ředitel. Jeho jmenování přišlo po období, kdy byla společnost kritizována za to, že obětovala investice, aby akcionářům vyplatila obrovské dividendy.
Gelsinger zkorigoval směr rozvoje firmy, včetně výstavby dvou výrobních závodů v Arizoně za 20 miliard USD. Cena akcií tehdy vzrostla o téměř 8 %. CEO chtěl během dalších pěti let dohnat tchajwanského výrobce čipů TSMC a korejského výrobce čipů Samsung. Oznámil plánovaný upgrade továrny Intelu v Novém Mexiku za 3,5 miliardy USD. V březnu 2022 vyvolala pozitivní ohlas zpráva o zahájení výstavby zcela nové továrny za 20 miliard USD poblíž Magdeburgu v Německu, kde by mělo pracovat asi 3 000 zaměstnanců. Kromě podpory ze strany USA obdržel Intel od Německa přísliby ve výši 10 miliard eur na vybudování závodu, který je označován za největší zahraniční investici v zemi.
Ale přišla i špatná rozhodnutí
Gelsinger byl jmenován do Rady poradců pro vědu a technologii prezidenta Joea Bidena a v této pozici řešil nedostatek čipů a obhajoval schválení zákona o čipech a vědě. Hlasitě se dvořil dotacím od prezidenta a vláda Spojených států byla připravena mu poskytnout subvence a půjčky v souhrnné hodnotě téměř 20 miliard USD a podporu v podobě daňových úlev za 25 miliard USD. Dohoda s Intelem měla do roku 2030 zvýšit podíl Spojených států na globální výrobě nejvyspělejších čipů z nuly na 20 %. Intel slíbil investovat v příštích pěti letech v USA přes 100 miliard USD.
Intel však opakovaně promeškal technologické posuny, jakým byly vzestup chytrých telefonů a umělá inteligence; dominuje Nvidia.
Nyní třiašedesátiletý manažer byl tedy donucen k odchodu, ale je prý finančně zajištěn. Hodnota jeho jmění není přesně známa, protože kolísá podle cen akcií. Společnost Wallmine poskytla k srpnu 2024 nejnižší odhad: 48,4 milionu USD, zatímco společnost Benzinga poskytla k polovině listopadu 2024 odhad nejvyšší: 104 milionů USD.
Základním problémem, který dnes již bývalého CEO stáhl do propasti, byla výroba polovodičů, nyní svěřená divizi IFS (Intel Foundry Services). Její krize začala nepovedeným 10nm procesem. V současnosti IFS s Intel-3 dokáže zhruba to, čeho TSMC dosáhl už o rok a půl dříve. TSMC se v posledních letech stává téměř výhradním dodavatelem nejmodernějších polovodičů. Nakonec přišly zprávy o problémech s výrobou 18A a ukončení procesu Intel 20A.
Společnost navíc promeškala vstup na rostoucí trh akcelerátorů s několika nekonzistentními a nekonkurenčními produkty, nejprve pro vědecké výpočty a poté pro boom AI.
Intel zklamal rovněž superpočítačem Aurora vybaveným 10 624 výpočetními blade servery, 63 744 grafickými procesory Data Centre GPU Max a 21 248 Xeon CPU Max. Dokončen byl s pětiletým zpožděním a je pomalejší a méně efektivní než starší HPE Frontier, vybavený čipy od AMD. A ještě mnohem hůře je na tom s produkty pro datová centra.
Do kritiky se nyní pustil i Morris Chang, zakladatel TSMC, jednoho z hlavních konkurentů Intelu. Ten tvrdí, že se Intel měl soustředit na vývoj procesoru pro AI. Chybou bylo, že Gelsinger se chtěl především stát největším kontraktorem pro výrobu čipů na světě. Chtěl během čtyř let vytvořit celkem pět technologických procesů, ale už se tolik nesoustředil na vývoj vlastních produktů. Přitom právě AI vyneslo především Nvidii na vrchol nejen technologického trhu, i když sama čipy ani nevyrábí. Intel nyní oznámil, že se nepodaří naplnit cíl 500 milionů USD v prodejích Gaudi 3 akcelerátorů pro AI, a to například kvůli softwarovým problémům.
Co bude dál
Gelsingerův odchod může posloužit k uklidnění investorů. Intel je na tom momentálně tak špatně, že americká vláda — v době psaní tohoto textu ještě pod vedením prezidenta Joea Bidena — prý zvažovala možné záchranné plány. Jedna z divočejších fám naznačovala možné spojení procesorové divize Intelu s AMD. Případně by byla možná fúze s americkým návrhářem čipů Marvell, který se zaměřuje na řadiče a signálové procesory. V říjnu AMD a Intel oznámily x86 alianci, aby se posílily proti ARM.
Gelsinger hrobařem Intelu asi nebude. Společnost je pro americkou vládu příliš důležitá, vyrábí totiž pro americkou armádu čipy, které se vláda zdráhá produkovat mimo vlastní území.
Plán prozatímního vedení Intelu zefektivnit a zjednodušit produktové portfolio se zdá být logický. Nesmí však vést k novým cestám pokusů a omylů — Intel musí učinit dlouhodobá rozhodnutí a v případě potřeby eliminovat produktové řady, které nemají vyhlídky na úspěch.
Firma rozhodně potřebuje dlouhodobé, potenciálně drastické změny. Zda má nové vedení lepší instinkt a dokáže udávat tón místo honby za trendy, se teprve uvidí.
| Zrození mikroprocesoru |
 Před 50 lety vznikl první čip, který by se dal označit za mikroprocesor. Vyvíjela ho od roku 1969 tehdy ještě nepříliš významná firma Intel. První čipy nebyly větší než nehet prstu. První univerzální mikroprocesor Intel představila 15. listopadu 1971. Byl součástí čtyřčipového setu označovaného jako MCS-4. Tyto miniaturní křemíkové prvky obsahovaly všechny základní součásti, jež lze v počítačích nalézt i dnes. Novinka se skládala z centrální procesorové jednotky (CPU — central processor unit, tedy v podstatě hlavního procesoru, kterým byl Intel 4004 — pradědeček mikroprocesorů), dále z nepřepisovatelné paměti (ROM — read-only memory, jejíž obsah je dán při výrobě a není závislý na napájení), operační paměti (RAM — random-access memory) s přímým přístupem pro zápis a čtení a z posuvného registračního čipu pro vstupní/ výstupní (I/O — input/output) port poskytující rozhraní pro připojení různých zařízení. Impuls k vývoji prvního mikroprocesoru vzešel od japonského výrobce kalkulaček Busicom. Cílem bylo vytvořit komplexnější programovatelný obvod, v němž by byly integrovány funkce do té doby separátně používaných čipů. Úkol vyvinout sadu 12 čipů potřebných pro nový model kalkulátoru s tiskárnou Busicom 141-PF byl svěřen americkému výrobci polovodičových součástek Intel. Jeho zaměstnanci Federico Faggin a Ted Hoff původní návrh radikálně zjednodušili a výsledkem byla zmíněná čtveřice čipů MCS-4, z nichž právě 4004 byl navržen tak, aby po přeprogramování mohl sloužit jako ovládací prvek i v jiných přístrojích. Vlastníkem práv na mikroprocesor se nejprve stal za 60 000 dolarů Busicom. Jeden ze spoluzakladatelů Intelu Robert Noyce si však záhy uvědomil význam, jaký by mohla tato miniaturní součástka mít. Nabídl proto japonským odběratelům, že jim bude čipy dodávat levněji výměnou za zpětné odkoupení práv na technické řešení mikroprocesoru, za stejnou částku, za niž ji Intel prodal. A tak si 15. listopadu 1971 mohli první zájemci za 200 USD koupit procesor Intel 4004. Obsahoval 2 300 tranzistorů a jeho jádro pracovalo s maximální frekvencí 740 kHz. Pro srovnání, u současných procesorů se množství tranzistorů pohybuje v řádu mnoha miliard a jejich frekvence se počítá v řádech GHz. Mikroprocesor Intel 4004 byl vyráběn 10mikronovým procesem. Dnes se tato technologie dostala na řády jednotek nanometrů. Pro srovnání, průměrný lidský vlas má šířku 100 000 nm. Z dnešního pohledu je Intel 4004 primitivním zařízení, ve své době však byl opravdovým zázrakem techniky. Vždyť čip o velikosti zhruba 3 × 4 mm poskytoval výkon srovnatelný s prvním elektronickým počítačem ENIAC z roku 1946, který zabíral celou halu a musel být chlazen leteckými motory. Kromě miniaturních rozměrů byla výhodou prvního mikroprocesoru také jeho univerzálnost. Dal se naprogramovat pro vykonávání různých funkcí, a tudíž byl použitelný pro celou řadu elektronických zařízení. |