Uhlí, později ropa a zemní plyn lidstvo doslova katapultovaly do zcela nové éry, kterou vědci dnes stále častěji označují za antropocén, „epochu člověka“. Ale fosilní paliva se pomalu během příštích desetiletí chystají do důchodu, alespoň v našem koutu světa, a tak se nabízí otázka: co za ně?
Pokud bychom chtěli přejít k lidem i přírodě šetrnější energetice bez emisí, středoevropské země mají omezený výběr. Některé, například Slovensko nebo Rakousko, mohou do značné míry spoléhat na vodní zdroje, ale velká část možných řek už je využita. Co se týče větru, střední Evropa nemá větrné mořské pobřeží jako Velká Británie nebo Německo (jistou výjimkou je Polsko), a tak nemá ani zdaleka takový potenciál. V Česku se možný podíl větrných elektráren na výrobě odhaduje do 10 % celkové spotřeby – a i to je odhad velmi optimistický.
Fotovoltaika má zajímavější potenciál, ale zatím jde o zdroj nestálý, který dodává jen část dne, někdy poměrně malou. Může se to změnit, pokud ceny skladování elektřiny, tedy baterií, budou v budoucnosti nadále významně klesat.
Špičky české energetiky i politiky jsou ale zatím zřejmě skeptické k tomu, že by změna měla přijít před tím, než dojde na vyřazení uhlí, které dnes zajišťuje zhruba 40 % z celkové výroby elektřiny. Stát tak jadernou energetiku považuje za klíčový zdroj, na kterém by v příštích desetiletích měla česká energetika stát.
Dává to smysl. Jaderná energetika je dnes v přepočtu na vyrobenou kilowatthodinu velmi bezpečným energetickým zdrojem. V celosvětovém měřítku na jednu jadernými elektrárnami vyrobenou TWh připadá méně než 0,1 mrtvého člověka. V případě hnědého uhlí činí poměr zhruba 33 mrtvých na TWh, a to jak kvůli ztrátám na životech v dolech, tak úmrtím v důsledku znečištění ovzduší. V případě zemního plynu je to zhruba 2,8 mrtvých na TWh. Moderní bloky také pracují s velmi malým množstvím odstávek, a v průměru dodávají elektřinu zhruba 85–90 % roku.
Otázkou je, kolik za tyto výhody chceme a můžeme zaplatit. Stranou teď ponechme ožehavou otázku financování, kterou v českých podmínkách nakonec z velké míry může vyřešit ohlášená pomoc státu. Ale i když tento problém odpadne, pokazit se může leccos.
ZÁSADNÍ OTÁZKOU OVŠEM JE, NA KOLIK TO VYJDE
Největším problémem dnešních jaderných zdrojů ve vyspělých zemích je totiž zcela jednoznačně cena. Ani v zemích Evropské unie, ani v USA, ani ve zbytku „vyspělého světa“ dnes nenajdete v podstatě žádný příklad úspěšného novodobého atomového projektu.
Ve Francii, která dokázala během jaderného boomu v 70. a 80. letech stavět nové bloky za čtyři roky a podle rozpočtu, stále ještě neběží reaktor EPR ve třetím bloku elektrárny Flamanville – stavět se přitom začalo v roce 2007. Reaktor od firmy Areva měl být hotov podle původního plánu za čtyři roky, cena se přitom vyšplhala z odhadovaných tří miliard eur na více než 12 miliard eur.
Ve Finsku se stejný reaktor staví v areálu elektrárny Olkiluoto dokonce od roku 2005 a hotov by měl v roce příštím. Cena se také pohybuje kolem deseti miliard eur. Za Atlantským oceánem není situace o nic lepší: v roce 2017 byl zrušen projekt dvou reaktorů v Jižní Karolíně. Odhadovaná cena se totiž vyšplhala ze zhruba 11 miliard dolarů na více než 20 miliard dolarů. Mohou se české projekty doslova smrtící spirále zpoždění a zvyšování cen vyhnout?
FINSKÁ BAŽINA
Začít bychom asi měli u poučení z chyb předchozích projektů. Analytici a odborníci tvrdí, že u neúspěšných projektů nelze najít jeden jediný společný jmenovatel. Obvykle se podle nich chyb sejde více, jak se ostatně u tak náročného a komplikovaného projektu dá předpokládat.
Za příklad si můžeme vzít dostavbu finské elektrárny Olkiluoto. Tam se poměrně brzy objevil problém s kvalitou subdodávek. Společnost Forssan Betoni dodala pro stavbu nedostatečně kvalitní materiál pro betonování základů a část betonovacích prací se musela provést znovu (tedy zdemolovat a pak provést znovu).
Kvůli potížím na stavbě provedl finský úřad jaderného dozoru hloubkovou kontrolu, která sice neobjevila žádné ohrožení veřejného zdraví a bezpečí, ale k projektu byla silně kritická. Zpráva úřadu upozorňovala na špatný projektový management, neschopnost Arevy projekt řídit a nedostatek zkušeností dodavatelů. Konsorcium, jež projekt provádělo, si vybralo subdodavatele bez zkušenosti s výstavbou jaderných elektráren. Zadavatel, tedy konsorcium Areva a Siemens (Siemens z projektu nakonec odešel), svým dodavatelům nedokázal jednoduše řečeno „pomoci“ problémy zvládnout, v mnoha případech o nich vlastně ani vůbec nevěděl, protože na své dodavatele dostatečně nedohlížel.
Dnes je jasné, že problémem byla i podoba smlouvy. Areva a Siemens nabídly finské energetické společnosti TVO smlouvu s fixní částkou za celý projekt ve výši 3,2 miliardy eur. Stavba měla být dodána „na klíč“, vlastně bez účasti finské strany. Jak se začaly objevovat problémy, především Areva si rychle uvědomila, že všechna rizika spojená se stavbou nese ona sama, a začala se bránit v arbitráži. Smluvní strany k sobě rychle ztratily důvěru, změnily se z partnerů na protivníky, a to poznamenalo celý proces dostavby.
CO ZLATÉ ČESKÉ RUČIČKY?
Olkiluoto je tedy dobrou ilustrací toho, co všechno se může pokazit. Dnes se například v průmyslu obecně přijímá názor, že smlouva s fixní cenou není vhodný model. Stejně tak je jasné, že dodavatelské firmy by měly jasně dokázat, že mají vhodné lidi a zkušenosti, aby tak komplikovaný projekt zvládly. Tak náročná stavba se problémům nevyhne, ale zadavatel by měl mít připravené odborníky, kteří mají předpoklady potíže vyřešit.
To v současné době stále ještě není samozřejmostí. Vzhledem k omezenému počtu zakázek pro západní výrobce reaktorů mají dnes největší zkušenosti se stavbou odborníci z mimoevropských zemí. Tedy například z Jižní Koreje, ale především z Ruska a Číny. Ani tam nejsou rezervy bezedné.
V posledních měsících se v kuloárech mluví o zpoždění ruských kontraktů s Maďarskem či Egyptem právě kvůli tomu, že kvalifikovaní lidé jsou či donedávna byli vázáni v dokončovaných projektech. Například na dostavbě běloruské jaderné elektrárny nedaleko města Ostrovec. Může se ukázat, že jde o problém krátkodobý, a probíhající stavby umožnily nejen rozmnožit zkušenosti odborníků, kteří v ruských firmách již jsou, ale také vychovat další. Díky tomu by se pak ruský Rosatom mohl pustit i do dalších projektů, třeba právě v Čechách.
Otázkou je, do jaké míry se české projekty dokážou vyhnout další svůdné pasti, do které spadl finský projekt: zapojení nezkušených dodavatelů. Často se říká, že zapojení českých firem může být značné a pro náš průmysl výhodné, ale málokdy se zmiňuje, že to zároveň představuje riziko prodražení celého projektu. I při dostavbě elektrárny v Mochovcích se ukázalo, že nezkušení subdodavatelé představují značný problém (zvláště když s jadernými stavbami nemá zkušenosti ani samotný zadavatel).
V republice jistě máme společnosti, jež mají zkušenosti s jaderným průmyslem, ale pouze v některých oborech. Rozhodně jich není dost, aby zajistily výstavbu kompletně. Politicky jde ovšem o citlivé téma a vysoký podíl českých firem je vnímám jako jednoznačné pozitivum.
NETOPÍME ZBYTEČNĚ
Cenu jaderné energie by mohlo pomoci snížit i důslednější využívání její výroby. Jaderné elektrárny produkují totiž ještě jednu komoditu, kterou většina z nich nikam neprodává. V reaktoru vzniká teplo, jež se mění na elektřinu v okruhu parní turbíny. Velká část tepla ovšem zůstává bez využití. Rozšíření využití tepla z jaderných elektráren pro vytápění by mohlo pomoci vylepšit ekonomické parametry jaderných projektů. Samozřejmě pouze za vhodných podmínek, tedy pokud se v blízkosti najdou vhodní odběratelé.
Jak ale ukazuje i příklad českých jaderných elektráren, rezervy jsou značné. Teplo z elektrárny Temelín se používalo v omezené míře k vytápění nedalekého Týna nad Vltavou, což je ovšem z celostátního hlediska malá obec se zhruba osmi tisíci obyvateli. Využití větší části tepla vznikajícího v elektrárně se snad ale konečně dočkáme v příští topné sezóně 2020/2021. Měl by se o to postarat dokončovaný teplovod do Českých Budějovic.
Jeho stavba začala až v březnu roku 2019, ale projekt byl připraven dávno předtím. Uvažovalo se o něm již během přípravy stavby v 80. letech. Na straně elektrárny byl systém pro dodávky tepla do Budějovic v podstatě připraven již v okamžiku spuštění elektrárny na přelomu tisíciletí, vzpomíná bývalý ředitel Temelína František Hezoučký.
Město propojí s elektrárnou dvě 26 km dlouhá potrubí o vnějším průměru 80 cm, vedená zhruba 130 cm pod zemí. Ztráty na trase by měly činit kolem 3 % a do Českých Budějovic by měla proudit v zimě voda o teplotě až 140 °C (v létě bude stačit cca 90 °C). Voda by měla pokrýt zhruba 30 % spotřeby Českých Budějovic.
Dodejme, že k ohřevu vody se využije část páry pro turbínu. Teplovod tedy nevyužívá odpadního tepla z elektrárny, protože v jeho okruhu jsou příliš nízké teploty pro daný účel: voda proudící do chladírenských věží má teplotu pouze kolem 30 °C.
V rámci projektu se podle Hezoučkého také uvažovalo o vývodu zmiňovaného odpadního tepla z Temelína, které se pro teplovod nehodí. Zvažovalo se jeho využití v bezprostředním okolí elektrárny, například na vytápění velkoprostorových skleníků či velkochov ryb. „Ten plán ovšem v podstatě ztroskotal na nezájmu místního zemědělského družstva,“ dodává dlouholetý ředitel elektrárny.
O teplovodu se neuvažovalo pouze v Temelíně, ve hře svého času byla také varianta stavby teplovodu z Dukovan do Brna. Teplovod měl měřit zhruba 40 km a vedl by podstatně složitějším terénem s poměrně značnými výškovými rozdíly. Projekt má stále vyhrazený koridor v územním plánu. Projektu teplovodu nelze upřít jistý ekonomický a určitě i ekologický smysl, ale pro jeho realizaci v blízké budoucnosti nic nesvědčí.
V oboru jaderné energetiky to není nic neobvyklého. Plány jsou veliké, vize svůdné. V celé řadě případů se ovšem podaří najít náhradní, často levnější a téměř vždy méně náročné a složité řešení. Pokud zůstane česká odborná veřejnost a stát přesvědčeny o tom, že jaderné řešení české energetické otázky je nejlepší, neměli by zapomenout na všechny nedávné neúspěchy jádra. Jak jsme viděli, poučení v nich lze najít více než dost.