Společnost MND patřící investiční skupině KKCG miliardáře Karla Komárka mladšího chce v regionu střední Evropy hrát prim v problematice záchytu a ukládání CO2. První projekty už má připraveny. Na hlavním — s názvem CC S Moravia — spolupracuje s cementárnou Heidelberg Materials CZ.
Experimentální CCS projekt v USA © USGS
MMD připravuje technologii zachytávání CO2 (CCS — carbon capture technology) uvolněného během výroby slínku v provozu Cementárny Mokrá u Brna. Oxid uhličitý chce následně ukládat ve vhodných podzemních strukturách v oblasti jižní Moravy. Podle Michala Sasína, ředitele úseku New Business Development, má k tomu společnost MND Energy předpoklady díky svému zaměření know-how v oblasti vyhledávání a průzkumu ložisek, provádění vrtných prací a projektování a provozu podzemních zásobníků plynu. Test jako první Německá skupina Heidelberg Materials chce technologii nejprve otestovat v norském Breviku, kde počítá s ukládáním do podmořských prostor norského kontinentálního šelfu. Přenos know-how z Norska do Česka však není přímočarý.
„S ohledem na geografickou polohu naší republiky bohužel nelze využít stejnou technologii ukládání jako v Norsku,“ uvedla pro novináře mluvčí Heidelberg Materials CZ Klára Šestáková. „Pokud nevznikne nějaká celoevropská síť produktovodů pro dopravu oxidu uhličitého propojená až do podmořských úložišť, v Česku se Heidelbergu zdá jako nejvhodnější ukládání stlačeného CO2 do vybraných hlubokých horninových struktur.“
MND plánuje ročně uskladnit 800 000 t CO2, a to počínaje rokem 2034. Celkově by se tam mělo do podzemí odhadem vejít 23,4 milionu t stlačeného CO2.
Dotace chtějí obě firmy sehnat z evropského inovačního fondu (Innovation Fund Large Scale). „Celkové investiční náklady projektu jsou významné, jedná se řádově o stovky milionů eur [tedy jednotek miliard korun — pozn. red.],“ řekl Michal Sasín pro server Ekonews.
MND chce jednat o trvalém ukládání skleníkového plynu i s dalšími emitenty a plánuje z CCS Moravia vytvořit budoucí „CCS hub“. Zároveň její představitelé upozorňují, že dosud neexistuje žádná národní strategie ani vize pro zachytávání, ukládání a případné využití uhlíku. Pro rozvoj technologie je nutné najít nejen vhodná úložiště, ale také vybudovat infrastrukturu pro transport CO2 do lokalit s potenciálem pro ukládání.
„Česko by se mělo inspirovat legislativou států, které rychlejší rozvoj umožňují, jako je Dánsko, Norsko, Velká Británie či Švédsko,“ tvrdí Sasín. Minimálně bude potřeba vydat nařízení vlády se specifikací finančního zabezpečení provozu úložišť, což potvrdilo také ministerstvo životního prostředí.
MND zároveň spolu s Českou geologickou službou, VŠB — Technickou univerzitou Ostrava a Geofyzikálním ústavem Akademie věd ČR vyhodnocují projekt CO2-SPICER. Ten zkoumá možnosti ukládání CO2 v horninovém prostředí rezervoáru ložiska ropy a plynu Zar-3 na jižní Moravě. Projekt má skončit 30. dubna.
Výsledky už brzy
„Po ukončení těžby se plánuje pilotní experiment s uložením superkritického [něco jako zkapalněného — pozn. aut.] oxidu uhličitého. Na základě detailní analýzy historie těžby a modelování je určena úložní kapacita 70 tis. t CO2. Pilotní projekt v lokalitě Zar-3 bude navazovat na CO2-SPICER, přinese první reálné zkušenosti s ukládáním, proto musí být proveden v malém měřítku, aby se minimalizovala rizika s tím spojená,“ uvedl pro EkoNews Juraj Franců z České geologické služby.
Pilotní experiment nesoucí název CCS Moravia zkušenosti pracovníků MND z projektu CO2-SPICER, mimo jiné, využívá. Mezitím společnost domlouvá, zda se do projektu zapojí některý z emitentů skleníkových plynů. „Bohužel panují obavy, že se velcí emitenti raději přestěhují někam, kde po nich nebudou dekarbonizaci tolik vyžadovat, protože náklady prostě neunesou a u nás jim pšenka nepokvete. Český průmysl čeká těžká zkouška, protože emitenti samotní na to rozhodně nemají rozpočet,“ dodává Franců.
Jednou z cest, jak snížit potřebu úložišť, je zachytávání CO2 navázat přímo na výrobu, ve které by se zachycený plyn rovnou využíval, např. syntetických e-paliv, která mají být uhlíkově neutrální. K jejich výrobě je ovšem zapotřebí ještě zdroj vodíku, pochopitelně levného. V českých podmínkách je však něco takového ve velkém měřítku zatím nepředstavitelné.
Podle studie, kterou připravila dánská geologická služba, má Česko největší potenciál ukládat CO2 do slaných akviferů. To jsou pozůstatky pravěkých moří pod nepropustnou vrstvou hornin. Studie odhaduje celkovou kapacitu úložišť v Česku na zhruba 600 milionů t.