Po extrémně špatných zkušenostech ze „solárního boomu“ v letech 2009 a 2010 se u nás rozvoj obnovitelných zdrojů (OZE) do značné míry zastavil. Situace se ovšem začíná měnit. Do oblasti rozvoje obnovitelných zdrojů elektřiny v Česku během příští dekády poplyne zhruba 10 miliard korun ročně.
Většina prostředků bude pocházet z kapitol, které EU sdružuje do kolonky „ochrana klimatu“. Na tu má v období 2021—2027 směřovat téměř třetina evropského rozpočtu. Peníze mohou evropské země čerpat skrze klasické fondy, na které jsou zvyklé i české regiony. Nově však letos přibyl fond obnovy a také Fond spravedlivé transformace sloužící hlavně uhelným regionům.
Část podpory pro OZE bude pocházet z rozpočtu EU a krizového fondu obnovy, ze kterého by Česko mělo postupně dostat zhruba 226 miliard korun. Na přechod k „čistším zdrojům energie“ je určeno cca 7,6 miliardy korun.
Přímo na snižování emisí jsou navíc určeny příjmy z prodeje emisních povolenek, především takzvaný Modernizační fond. Ten by měl Česku přinést nejméně 150 miliard korun během příštích 10 let. Přesná částka závisí na ceně prodaných povolenek, může se tedy ještě měnit. Do fondu jdou 2 % z cen povolenek.
CO SE BUDE STAVĚT
Některé typy obnovitelných zdrojů energie se u nás i přes příliv dotací žádného boomu nedočkají. Například potenciál malých vodních elektráren je z velké části vyčerpán. Dnešní instalovaný výkon 1 093 MW se v příštích letech podle odhadů bude zvyšovat jen zhruba o 1 až 2 MW ročně. Jde tedy zhruba o jednotky, maximálně nízké desítky instalací ročně. Pro představu, v roce 2020 byla v Česku uvedena do provozu jedna malá vodní elektrárna na horním toku Vltavy s instalovaným výkonem 240 kW.
Větrné elektrárny mají „na papíře“ podstatně větší potenciál, skutečnost je zcela odlišná. V roce 2020 například nevznikla v Česku ani jedna jediná větrná elektrárna. Hlavní příčina je přitom v administrativě spojené se stavbou tohoto typu zdroje. Podle Komory obnovitelných zdrojů trvá schvalovací proces zhruba sedm let.
Využití biomasy, tedy například bioplynové stanice, má také svá jasné omezení. Biomasy prostě není dost na to, aby energetickému mixu dominovala. Může hrát zajímavou, ale spíše okrajovou roli. V příštích letech tak například téměř jistě uslyšíme více o biometanu.
Není to nic zásadně nového, jde v podstatě o velmi dobře vyčištěný bioplyn vzniklý ve stanicích přeměnou biologického materiálu (zbytků rostlin) bez přístupu vzduchu. Velmi zjednodušeně řečeno, jde o zušlechtěnou formu dnes již vyráběné suroviny. Biometan se zbaví příměsi CO2, který tvoří zhruba třetinu bioplynu, a pak jej lze použít jako náhradu běžného zemního plynu. Optimistické scénáře počítají s tím, že výhledově by mohl biometan nahradit několik procent celkové spotřeby plynu v ČR.
V tuto chvíli je prakticky jisté, že nejslibnější investicí v českých poměrech bude v Česku od roku 2010 tak nepopulární fotovoltaika.
JDE TO SNADNO A RYCHLE
Potenciál „solárů“ zohledňují i oficiální dokumenty. Například podle scénáře, s nímž pracuje tzv. uhelná komise, by u nás měla do roku 2033 stoupnout solární kapacita na 4,8 GW. Do roku 2038, kdy by Česko mělo skončit s těžbou a spalováním uhlí, by měla dosáhnout 5,9 GW.
Pokud bychom stavěli zhruba 50 MW instalovaného výkonu ročně jako v roce 2020, celkového výkonu 5 GW by ČR dosáhla ovšem kolem roku 2080. Buď se tedy budou muset změnit plány, nebo tempo výstavby. I vzhledem k chystané podpoře se obecně očekává, že to bude především to druhé.
Investoři jsou evidentně připraveni. Státní fond životního prostředí (SFŽP) veden částečně i snahou zmapovat zájem o dotace z Modernizačního fondu vypsal na sklonku loňského roku takzvanou předregistrační výzvu. Kolo skončilo 1. února a fondu několik dní trvalo, než sdělil výsledek: přijal celkem 10 300 projektových záměrů. Velkou část z nich tvoří projekty ve fázi tzv. „vize“, tedy připravené jen opravdu v hrubých rysech. Přesný objem požadovaných prostředků v tuto chvíli neznáme. Je ovšem velmi dobře možné, že už v tuto chvíli je zřejmě dost zájemců o všechny plánované výzvy v části týkající se obnovitelných zdrojů na zhruba další desetiletí.
Proč? Odpověď je jasná: stavebně jednodušší zdroj elektřiny než fotovoltaika neexistuje. Protože jde o zdroj méně rušivý než třeba větrné elektrárny, okolí neklade stavbě takový odpor. Klad je i v tom, že jde o obor poměrně etablovaný. V Česku si tak lze vybrat z ověřených instalačních firem, které v některých případech již mají poměrně bohatou a ověřitelnou historii. Výchozím bodem při hledání dodavatele mohou být například stránky Cechu akumulace a fotovoltaiky (CAFT).
CO SI VYROBÍŠ, TO SI SPOTŘEBUJ
Vzhledem k tomu, že výrobny zabírající volnou půdu se v Česku v podstatě stavět nemohou, největší potenciál mají v blízké době zřejmě elektrárny na střechách průmyslových či jiných budov.
Z ekonomického hlediska je v českých podmínkách pro provozovatele nejlepší, pokud se produkce zdroje spotřebuje přímo v místě výroby.
Platby za elektřinu dodanou do sítě jsou v České republice nízké, nedá se také počítat s žádnou podporou za vyrobenou elektřinu v podobě nějakých speciálních tarifů či „zelených bonusů“. Připravované programy se omezují na podporu investiční, tedy na příspěvek na prvotní investici, nikoliv na podporu provozní. V naprosté většině případů je podle propočtů i zkušeností investorů tedy výhodnější ušetřit za elektřinu ze sítě, spíše než přímo vydělávat na prodeji elektřiny vyrobené ve vlastní provozovně. Výpočet se samozřejmě liší podle velikosti a typu odběrového místa, ale například také náročnosti instalace (na ploché střeše je instalace samozřejmě jednodušší). Investic do podobných instalací přibývá, bez dotací ovšem pomalu. Podle statistiky Solární asociace u nás loni vzniklo celkem 1 373 komerčních instalací na střechách podniků a továren s celkovým výkonem 28,8 MWp, malých elektráren na rodinných domech bylo skoro čtyřikrát víc — byť jejich souhrnná kapacita dosáhla jen 22,6 MW.
Jak takové projekty mohou vypadat? Příkladem by mohly být například instalace na střechách obchodního řetězce Lidl. Mají v průměru výkony kolem 100 kW. Výroba z jedné z nich je v českých podmínkách přibližně 100 MWh ročně. Podle údajů provozovatele taková instalace sníží spotřebu energie v obchodě v průměru cca o 20 %. Jde tedy jen o dílčí řešení, které má ovšem tu výhodu, že není kapitálově příliš náročné.
Blízká budoucnost by měla být o něco velkorysejší. Zřejmě největší investici v tomto oboru chystá celkem pochopitelně podle objemu tržeb největší firma u nás, tedy mladoboleslavská Škoda Auto. Jejím plánem je během několika let osadit firemní střechy a zastřešená parkoviště v Mladé Boleslavi panely o celkovém maximálním výkonu cca 40 MW. Roční výroba by se mohla pak pohybovat snad až kolem 40 GWh elektřiny. Určena by byla z velké části právě pro vlastní okamžitou spotřebu automobilky. Na podzim roku 2021 by měla být do provozu uvedena první velká část projektu: sestava o výkonu nejméně 2,3 MW s předpokládanou roční výrobou kolem 2 300 MWh.
KDE (NE)BUDE KLESAT CENA
Škoda ovšem alespoň výhledově počítá s tím, že její provozovna bude sofistikovanější a budou ji doplňovat i baterie pro ukládání přebytků z výroby panelů. Koncept je přitažlivý i pro velké odběratele, kteří díky němu mohou ušetřit na nákupu nižšího paušálu rezervované kapacity (roční i měsíční). Aby tento tzv. peak-shaving ovšem mohl fungovat, je nutné počítat s instalací nějakého systému pro akumulaci energie, tedy baterie.
Bateriové systémy se dnes v Česku využívají pouze okrajově (ostatně jejich využití je také dosti omezeno legislativně). Očekává se ovšem, že jejich dostupnost se bude výrazně zvyšovat, jak budou klesat jejich ceny. Cena by v příštích několika letech měla podle odhadů analytiků vytrvale klesat o jednotky procent ročně, během několika příštích let by tedy propad měl být značný. Trend je podle analýz jasný a nezdá se, že by ho mohly výrazně ovlivnit například vyšší ceny surovin. Většina výrobců totiž dokázala snížit množství používaných vzácnějších ingrediencí typu kobaltu a výkyvy jejich ceny by neměly tedy pokles baterií příliš ovlivnit.
Naopak cena fotovoltaických instalací se pro většinu zájemců podle všeho příliš měnit nebude. Proti sobě stojí dva tlaky: cena práce s instalací a cena samotné technologie. První položka v čase postupně mírně roste, druhá mírně klesá. Podle odhadů komory Obnovitelných zdrojů bude v případě střešních instalací vliv obou trendů podobný: ceny za práci i technologii se mají měnit zhruba o 2 % ročně, ovšem každá s opačným znaménkem.
Oba trendy jsou tedy téměř vyrovnané a závisí na jejich poměru v ceně dané zakázky. Pokud tedy obě složky tvoří zhruba stejný díl, a to je případ celé řady střešních instalací, cena se tedy příliš měnit nebude. Z ekonomického hlediska by mohly hrát větší význam změny v ceně elektřiny, která podle většinových očekávání spíše poroste.
U větších solárních parků může být poměr ceny technologie a práce jiný. Někdy zhruba 60/40, případně i 70/30. U těchto projektů lze i v českém prostředí očekávat cenový pokles. Pokud se tedy české zákonné prostředí k projektům na zemědělské půdě (nepravděpodobné), případně například na rekultivovaných plochách, bývalých skládkách či výsypkách (pravděpodobnější) postaví kladně, právě takové projekty by měly být výhledově stále levnější.
Pro úplnost dodejme, že svou roli hraje nejen samotné zlevňování panelů, ale také synergický vliv postupného zvyšování jejich účinnosti. V praxi se tak v některých instalacích stále častěji prosazují například „dvojité“, tzv. bifokální panely. Ty sbírají světlo i z druhé strany panelu. Byť je samozřejmě jejich efektivita nižší než efektivita článků na přední části panelu, cena prvku navíc je tak nízká, že se v řadě případů může vyplatit.
Druhý český „solární boom“ se tedy bude odehrávat ve chvíli, kdy je svět i obor ve zcela jiné situaci než v letech 2009 a 2010. Doufejme, že po něm nezbude v Česku stejně hořká pachuť.