Automobilový průmysl je pravděpodobně další v pořadí, kde, tak říkajíc, nezůstane kámen na kameni. Hlavním důvodem ale dost možná nebude touha po využití všech nových možností, které otevírá technologický pokrok, ani snaha o záchranu životního prostředí, ale čirý pragmatismus. Stárnoucí populace se bez aut neobejde a současný stav dopravy není dlouhodobě udržitelný.
Většina světových megapolí se již dnes potýká s obrovskými problémy souvisejícími s dopravními zácpami a kriticky znečištěným prostředím. Světlou výjimkou je v tomto ohledu Tokio. Ačkoliv je tokijská aglomerace s 38 miliony obyvatel největší na světě, s dopravou ani znečištěným vzduchem zde problém nemají. Díky neuvěřitelně husté a do detailu propracované síti městské dopravní obslužnosti zmizelo z ulic tolik aut, že ty, co zbyly, mohou projíždět městem poměrně volně. Naprostá většina obyvatel Tokia automobil nevlastní a vůbec jim to nevadí, protože ho v podstatě nepotřebují. Veřejných dopravních spojů je dostatek, fungují spolehlivě a japonští automobiloví giganti se soustředí na export a doma za zvýšení prodeje svých vozů nijak výrazně nelobbují.
Zdálo by se, že je to ideální stav, který by se měly ostatní megapole snažit aspoň z části napodobit. Bohužel, ideální jen na první pohled. Stejně jako ve většině vyspělých zemí světa, také Japonsko začíná trpět rychle nastupujícím stárnutím populace. A staří lidé mají v Tokiu velký problém – na veřejnou dopravu jim už nestačí zdraví ani síly. (Tokijské metro je mnohem komplikovanější než kterékoliv evropské, s pražským je pak zcela nesrovnatelné. Na mnoha stanicích se kříží pět i více linek, přestup z jedné na druhou může trvat i půl hodiny, při tom je po cestě potřeba překonat schody, eskalátory, turnikety. K tomu připočtěme několik soustav vlakových linek, monoraily, které jezdí v nejvyšších patrech mnohaúrovňových komunikací, atd.) Co s tím? Podle slov tokijského primátora nezbude než opět vrátit na silnice automobily.
Kdyby se tak opravdu stalo, z Tokia bude rázem Peking. To ale samozřejmě nikdo nechce. Automobily, které budou pomáhat nejen starším lidem v pohybu po městě, proto budou muset být zcela jiné – ekologické, bezpečné a sdílené. Autonomně řízený elektromobil, který sdílí více lidí dle potřeby, tak přestává být vizí „nadstandardu budoucnosti“, ale začíná se ukazovat jako nezbytnost, bez které se již brzy neobejdeme.
Světové automobilky si tento trend dobře uvědomují a k vývoji v tomto směru napínají maximální úsilí. Úspěšně jim v tom asistují výrobci řídicích a bezpečnostních systémů, baterií, nabíjecích stanic apod. Pozadu ale nezůstávají ani například výrobci pneumatik. Samořídicí automobily se zcela novými jízdními vlastnostmi budou potřebovat úplně jiné obutí. Klasické pneumatiky už zřejmě brzy budeme vídat jen v muzeu.
A co vlastně tyto automobilky motivuje k tak obrovským investicím, když konkrétně sdílené vlastnictví vozů jim zcela nepochybně výrazně sníží prodeje? Nebudou na tom celém nakonec tratit? Určitě ne. Sdílené vlastnictví jim umožní přímé obchodování i servisování vlastních vozů. Všechny peníze, které teď mizí v kapsách prodejců a autoservisů, zůstanou pěkně doma. Autosalony a autoservisy jsou tedy další položkou, která zřejmě brzy vymizí z našeho zorného pole. Z celého autového businessu, jak ho známe dnes, tak opravdu nezůstane kámen na kameni.