Mnoho lidí i v dnešní době vidí ve virtuální či rozšířené realitě jakousi hračku pro příznivce videoher a technické nadšence. Technologie v této oblasti už ale dospěly do takové úrovně, že nacházejí uplatnění ve školství, stavebnictví, zdravotnictví, průmyslu i v armádě.
Na jedné straně je sice pravda, že realitu v některých ohledech nenahradí, především pokud jde o fyzický lidský kontakt, a může ji tak jen do omezené míry suplovat.
Na straně druhé to může někdy být i ku prospěchu. Například ve chvíli, kdy VR slouží coby nástroj výuky. Ať už je využita k nácviku náročných operačních zákroků budoucích chirurgů, nebo k trénování obsluhy složitých strojů, lze díky ní získat rutinu opakovanými tréninky bez rizik a strachu z poškození zdraví a majetku. Je přitom mylné se domnívat, že takový nácvik lze snadno ošidit. Kvalitní aplikace ohlídají i takové detaily, jako zda jste si správně nasadili veškeré, byť virtuální, ochranné prostředky.
Dlužno však dodat, že i míra klidu a jistoty při takovém nácviku je v rukou virtuální reality. Ta má totiž ještě svou třetí stránku: umí i přesvědčit mozek o své „realitě“ natolik, že se jí plně podřídí. Rázem se tak mnohokrát nacvičovaná operace promění v boj o lidský život věrný natolik, že prověří i psychickou a fyzickou odolnost operatéra. Případně virtuální špona letící proti oku přiměje ke změně postoje i zarputilého odmítače ochranných prostředků.
Když člověk o takovýchto vlivech VR čte, mívá tendenci pochybovat. Osobně jsem však měl už několik příležitostí vyzkoušet si ji na vlastní „kůži“ a mohu jen potvrdit. Kouzlo přitom překvapivě nespočívá ani v dokonalosti obrazu. Když jsem nedávno navštívil Virtuplex, největší prostor pro profesionální využití virtuální reality u nás, a procházel virtuálními prostorami domů, kanceláří a jiných objektů, ani po hodině jsem se nezbavil jistého zaváhání a nepříjemného pocitu, když jsem se rozhodl, že virtuální židli či zeď neobejdu, ale projdu skrz ně. A to ani, když levnější textury prozrazovaly, že nejde o reálný objekt. Jistě, po delším čase by to člověk asi zvládl, ale pokud by k tomu přibyla nějaká vyhrocená situace, zase by kličkoval mezi předměty místo toho, aby volil nejkratší cestu. Ostatně ve chvíli, kdy jsem došel na kraj virtuálního ochozu, za kterým už nebylo nic, nohy prostě odmítly udělat další krok. Navzdory vědomí, že jsem si před tím halu Virtuplexu dobře prohlédl a věděl, že není kam spadnout.
