Zažili jste, že by se během vašeho života něco zlevnilo na stotisícinu původní ceny? Pokud myslíte, že ne, ujišťujeme vás, že se téměř určitě pletete, pokud nejste výrazně mladší než náš průměrný čtenář. Foto: Jensen a spol., 2019Od roku 2000 totiž zhruba stotisíckrát, tedy na 0,001 % původní částky, klesla cena sekvenování lidského genomu. „Přečtení“ první lidské DNA vyšlo zhruba na 100 milionů dolarů a znamenalo roky práce celých vědeckých týmů, dnes v podstatě stejný úkol specializované laboratoře zvládnou za cenu kolem tisíce dolarů a za jeden den. Do roku 2008 cena klesala tempem tzv. Moorova zákona, pak se ale propadla tempem v technologickém světě prakticky nevídaným. Byť tedy zatím nerozumíme úplně tomu, co je přesně v DNA zapsáno, vědci dnes mohou „přečíst“ kdeco. Estonsko údajně dokončilo v minulém roce sekvenování genomu desetiny všech svých obyvatel a tento podíl chce ještě zvýšit. V jiném oboru pak velký mezinárodní projekt chce tzv. osekvenovat všechny druhy života na Zemi. Lepší a levnější postupy „čtení“ DNA však změnily nejen obory zabývající se současností Země a jejích obyvatel, ale i ty, které hledí do minulosti. Především archeologové se díky genetickým analýzám dostali k informacím staršími metodami nepoznatelným. Ať se týkají odhalení nečekaných migrací, tak třeba i zdraví a nemocí našich předků. K sekvenování dnes stačí nejen stále méně peněz, ale i stále menší vzorky. Malou, přitom zajímavou demonstraci pokroku ukazuje práce dánských vědců, kteří získali kompletní DNA z „pražvýkačky“ objevené v jižním Dánsku na nalezišti známém jako Syltholm. Podrobnosti vyšly v časopise Nature Communications. UVAŘ BŘÍZU… Umělecká – a tedy rozhodně ne zcela přesná – rekonstrukce podoby ženy či dívky z doby přes zhruba 5 700 lety, jejíž DNA získali vědci z odhozené žvýkačkyŽvýkání je zvyk starý nejméně tisíce let, o tom máme jasné doklady už roky. V Dánsku nalezená „žvýkací guma“ je stejně jako jiné podobné nálezy tvořena březovým dehtem získaným za tepla z březové kůry. Což možná zní odporně, ale podle odborníků jde o látku s antiseptickými účinky, která tehdejším lidem mohla pomáhat třeba proti zánětu dásní a dalším potížím. A dnes pomáhá archeologům s poznáváním minulosti. Že ve slinách lze najít stopy DNA, ví asi již většina diváků kriminálních seriálů. Žvýkačky slouží jako účinná stěrka a zkumavka v jednom, protože genetický materiál z úst se ukládá do jejích záhybů, kde zůstává dobře chráněn proti vlivům z okolí. Co platí dnes, nemusí samozřejmě platit u nálezů starých tisíce let, v případě toho syltholmského přesně zhruba 5 700 let. Tady měli vědci ovšem štěstí, žvýkačka byla ve vrstvách rychle se ukládajícího bahna, jež zabránilo přístupu vzduchu, tedy i mikroorganismů, které by mohly genetický materiál rozložit. Z genetického hlediska tak žvýkačka představuje zlatý důl. Dánskému týmu se podařilo z ní získat kompletní genetický profil jejího „majitele“. Jednalo se o ženu, která měla s velkou pravděpodobností tmavou kůži, tmavé hnědé vlasy a modré oči. V dané době to byl běžný vzhled, protože k rozšíření mutace s bílou pokožkou došlo v Evropě později. Dotyčná tedy zřejmě byla příbuzná lovcům a sběračům, kteří v té době představovali tradiční obyvatele severní Evropy. Jejich život se ovšem v té době výrazně změnil, protože i do této části kontinentu se rychle šířilo zemědělství. Dnes nevíme, do jaké míry změnu přinesl příchod nových skupin obyvatel a do jaké míry se jen „místní“ přizpůsobili novým postupům, které přinesly nové skupiny, jež do oblasti v dané době evidentně přicházely. Jedna žvýkačka tuto debatu samozřejmě nerozhodne, ale s dalšími nálezy bychom snad časem měli získat přesnější představu o tom, jak přesně tato a další podobné změny proběhly. V tuto chvíli víme alespoň to, že naše neznámá měla před žvýkáním k jídlu nejspíše kachnu a lískové oříšky. V materiálu se totiž našly stopy DNA z těchto dvou druhů. Vědci získali i dobrý profil ústní mikroflóry, který ovšem neobsahuje nic příliš šokujícího. Jde o běžné ústní bakterie, z větší části nijak škodlivé. Jak ovšem poznamenávají autoři v práci, vyšší počet vzorků by mohl umožnit vytvořit lepší knihovnu vzorků z úst našich předků a odhalit tak třeba, jak se měnili „obyvatelé“ našich úst s přechodem na zemědělství. Teď musejí jen archeologové doufat, že žvýkání bylo dlouhodobě v módě. Dodejme také, že výsledky podobných šetření jsou zatím spíše kvantitativně popisné: umožňují nám mapovat změny v populacích či geny, které je charakterizují, ale až na výjimky (například gen pro toleranci laktózy) neříkají o mnoho více. Nejen proto, že geny ovlivňují naše chování pouze do jisté míry, ale interpretace těchto dat je stále velmi ošidnou záležitostí. Nejde tady pouze o to, že máme s biologickým determinismem tak špatné historické zkušenosti, ale i o to, že dnes jednoduše není jasné, jak geny ovlivňují naše klíčové vlastnosti. Je jasné, že hrají roli, ale jakou přesně a kde a jak jsou vlastnosti, kterých si u jiných lidí všímáme, v DNA zapsány, to z nich vědci vyčíst neumějí. /jj/
