Historicky největší kosmické úspěchy Evropy jsou spojeny přistáními na vzdálených světech: v lednu 2005 dokázal modul Huygens sestoupit na povrch Saturnova měsíce Titan a v listopadu 2014 zase sonda Philae přistála na povrchu komety 67P/Čurjumov-Gerasimenko. Nyní má Evropská kosmická agentura (ESA) velkou šanci tuto sérii rozšířit: posílá přistávací modul Schiaparelli na Mars. Kritický ovšem bude už samotný start plánovaný na 14. března 2016 ruskou raketou Proton z kosmodromu Bajkonur. Její volba je totiž jakousi znouzectností. ESA původně vyvíjela sondy řady Exo- Mars s americkou NASA, jenže ta od programu z finančních důvodů odstoupila. ESA tak stála před volbou spojit se s Ruskem, nebo program, do nějž už vložila stovky milionů eur, ukončit. Rozhodla se pro první možnost, což ale s sebou neslo i akceptování ruského nosiče. Proton, který je z aktuální ruské kosmické f lotily jako jediný tento úkol schopen splnit, si přitom vybírá svou slabou chvíli. Přestože loni v červenci oslavil rovné půlstoletí od premiérového startu a má za sebou přes 400 vypuštění, v posledních letech je jeho spolehlivost prachbídná. Od roku 2005 odstartoval více než 90krát, ovšem připsal si 10 selhání. Polovinu z nich pak v posledních čtyřech letech – zatím poslední loni v květnu. Pokud ale sázka na tuto hodně divokou kartu vyjde, můžeme se těšit na mimořádně zajímavou misi. Ta se skládá ze dvou zařízení: jednak družice TGO (Trace Gas Orbiter) a jednak přistávacího modulu Schiaparelli (dříve známého jako EDS – Entry, Descent and Landing System). Obě společně poletí až do 16. října 2016, kdy se navždy rozdělí. Zatímco družicová část přejde o tři dny později zážehem svých motorů na oběžnou dráhu Marsu, přistávací se ve stejné době pokusí o hladké dosažení povrchu. Podívejme se nejprve na sondu TGO. Ta bude z kruhové dráhy ve výšce 400 km nad povrchem Marsu studovat nejméně do konce roku 2022 atmosféru planety. Předchozí sonda ESA Mars Express (vypuštěna byla v roce 2003 a pracuje dosud) totiž učinila poměrně překvapivý objev: v atmosféře našla methan. Ten se přitom rozpadá v řádu stovek let, což znamená, že jej na Marsu musí něco neustále doplňovat. Na Zemi přitom známe jen dva jeho zdroje. Jednak aktivitou geologickou, jednak biologickou. Není nám přitom známo, že by byl kterýkoliv z těchto procesů na Marsu přítomen. Úkolem sondy TGO tak bude s nebývalou přesností (v porovnání s dřívějšími misemi o tři řády vyšší studovat složení atmosféry a její proměny). Sonda se má přitom věnovat i její historii, protože mnohé stopy naznačují, že v dávných dobách měl Mars atmosféru velmi hustou. Jaké bylo její složení, kam se poděla a – především – proč se tak stalo? Sonda TGO má rozměr 3,2 × 2 × 2 metry a startovací hmotnost (včetně 600 kg těžkého modulu Schiaparelli a pohonných látek) 4332 kg. Je vybavena panely slunečních baterií o rozpětí 17,5 m (u Marsu budou dodávat 2 kW) a parabolickou anténou pro předávání informací o průměru 2,2 m. Zatímco její mise má především vědecký charakter, výsadkový modul Schiaparelli je zejména technologický. Ač by se ve světle minulých úspěšných přistání na Marsu v režii USA mohlo zdát, že jde o manévr zvládnutý, opak je pravdou. Atmosféra Marsu je totiž velmi nestálá: mění se s výškou nad povrchem planety, mění se s ročními obdobími, mění se v závislosti na regionu. A co je nejhorší – mění se její složení. Třeba oxid uhličitý se na zimu „ukládá“ do polárních čepiček, aby na jaře zase roztál. Díky tomu se výrazně mění složení atmosféry, což komplikuje přistání plánovat. ESA přitom nikdy na Marsu nepřistála a ani se o to nepokusila (zmíněná sonda Mars Express sice nesla výsadkový modul Beagle II, který se z povrchu nikdy neozval, ale v tomto případě šlo čistě o britský přístroj, jen se svezl). Pro budoucí ambiciózní mise je přitom třeba otestovat některé technologie a doplnit prázdná místa v našich znalostech o chování atmosféry Marsu. A právě to je hlavním úkolem modulu Schiaparelli. Ten bude pracovat jen velmi krátce, neb nemá jiný zdroj energie než baterie. Jakmile budou zhruba 8 dní po přistání vybité, modul se navždy odmlčí. Schiaparelli (pojmenovaný po italském astronomovi Giovannim Schiaparellim, který v roce 1877 vytvořil první podrobnější mapu Marsu) má kruhovitý tvar a průměr 1,65 m, i s tepelným štítem pak 2,4 m. Do atmosféry cílové planety vstoupí rychlostí 21 000 km/h ve výšce 125,5 km nad povrchem. Tepelný štít se během následujícího brzdění rozpálí až na 1500 °C. Ve výšce 11 km bude mít modul rychlost už jen 1650 km/h a dojde k vytažení padáku. Spodní část štítu bude odhozena v 7 km, horní s padákem pak v 1,3 km. To už má modul sestupovat rychlostí 270 km/h a brzdit začne 9 motory (každý o tahu 400 N). Vypnou se ve výšce 2 m nad povrchem při rychlosti 2 km/h. Primárním cílem mise je studovat podmínky během přistání, sekundárním pak analyzovat prostředí v místě dosednutí. Jak už bylo uvedeno, životnost zařízení bude velmi krátká, takže se vše zaměří na přenesení co největšího množství dat. Až se Schiaparelli odmlčí, budou se řešit „drobnosti“, jako přesné místo jeho přistání: modul má tyto čtyři pasivní laserové odrážeče, s jejichž pomocí ho TGO zaměří. Schiaparelli je především demonstrátor, jehož úkolem je otevřít dveře pro budoucí evropské mise k Marsu. Třeba pro druhou polovinu výpravy ExoMars, která bude také realizována s pomocí Ruska. Zatím se počítá, že se tak stane v roce 2018: ruský výsadkový modul má na povrch planety dopravit 310 kg těžké robotické vozidlo schopné ujet nejméně 4 km. Pracovat by mělo nejméně půl roku, přičemž jeho stěžejní součástí bude vrtná souprava schopná opakovaně odebírat vzorky horniny z hloubky až dvou metrů. Ty pak budou analyzovány v palubní laboratoři. Ale hezky popořádku: aktuálně je na řadě TGO a Schiaparelli. Tomáš Přibyl Foto: ESA