Vývoj klimatu na začátku 21. století klimatology notně překvapil. Naměřené hodnoty teplot jsou výrazně nižší, než jejich starší modely pokládaly za pravděpodobné. Skutečnost, že globální teploty v posledním více než desetiletí podle většiny analýz nijak znatelně nerostou, není nic nového. Zmiňuje to ve své poslední zprávě i Mezinárodní panel pro klimatickou změnu (IPCC). Kde přesně je „chyba“ – co klimatické modely nepopisují dobře – není jasné. Teplo, které by mělo na Zemi v důsledku zesíleného skleníkového efektu zůstávat, by se nemělo nikam ztratit. Uvažuje se například, že dochází k rychlejšímu ohřevu hlubokých oceánů a zkoumá se i řada dalších možností, ale definitivní odpověď, na které by se většina odborníků z rozpolceného oboru shodla, neexistuje. Takže není divu, že řada lidí pochybuje, zda předpokládané oteplování vůbec není celé jen chiméra. Nyní se skupina klimatologů v časopise Science snaží dokázat, že případ chybějícího tepla je menší aféra, než se na pohled zdá. Hlavním autorem práce je Thomas Karl z amerického Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA). Domnívají se, že teploty rostou v podstatě stále stejným tempem jako v předchozích desetiletích, tedy zhruba o jednu desetinu stupně a nějaké drobné za desetiletí (což samo o sobě samozřejmě není žádné vražedné tempo). Přesněji ve své práci uvádějí, že ve stejném období se teplota zvyšovala zhruba o 0,116 °C, tedy téměř stejným tempem jako po celou druhou polovinu 20. století. (Podle IPCC se mezi roky 1998 a 2012 teplota zvyšovala o 0,05 °C za desetiletí. Mezi roky 1951 a 2012 to bylo 0,12 °C.) Rozdíl je daný za prvé tím, že autoři použili některé údaje, které jiné odhady nepoužívaly, a za druhé jejich přístupem k úpravám těch údajů, které používají všichni. Není to nic neobvyklého: vstupní údaje upravuje prakticky každý vědec, nejen klimatolog. Obvykle proto, aby kompenzoval nějakou nepřesnost či chybu. Jednoduchý příklad: při měření teplot musí brát v potaz fakt, že některé stanice leží v městech, které se ohřívají během léta výrazněji než otevřená krajina. Proto se z nich při porovnání s minulostí musí odečítat, jinak získáme absurdně vysoké hodnoty, které vůbec neodpovídají historickému vývoji klimatu. Systematickou chybou mohou být z nejrůznějších důvodů (třeba kvůli poruše na elektronice satelitu) narušena i data moderní. Pokud je budete používat bez úprav a korekcí, nevyjde vám nic smysluplného. Šum z nepřesných dat snadno zakryje vše ostatní. Vstupní údaje se v mnoha případech upravovat musí, to je nevyhnutelný fakt, který těžko zpochybnit. Otázkou ale je, jak k nim přistoupit. Každý vědec může přijít s vlastními úpravami a řešeními. Karl a jeho kolegové dělají ve své nové studii přesně něco takového. Jestli je jejich řešení dobré, to musí posoudit další odborníci, a chvíli to potrvá. V hrubých rysech si ho ale můžeme představit hned. Je to v... kbelíku Změnu udělali především v zacházení s údaji o teplotě moře, respektive mořské hladiny. Téhle otázce se klimatologové věnovali už dlouho a dosti zevrubně. Z posledních desetiletí máme velmi přesná měření mořských teplot, hlavně díky satelitům, ale minulost je hodně neuspořádaná a leckdy nejasná. Příkladem mohlo být náhlé ochlazení moří na konci druhé světové války asi o tři desetiny stupně. Je to abnormálně rychlý a podivný pokles, pro který neexistuje žádné vysvětlení v samotných klimatických dějích. Několik vědců nezávisle na sobě ale našlo nakonec prozaičtější vysvětlení. Povrchové teploty sledovaly v té době především britské a americké lodě. Během války počet měření dramaticky poklesl a většina hodnot pocházela od amerických plavidel. Britové začali ve velkém měřit teplotu moří až po roce 1945. A právě v tom byl kámen úrazu. Zatímco Britové odebírali vzorky vody z moře obyčejným kbelíkem zavěšeným na dlouhém laně, Američané měřili teplotu vody přiváděné z moře k chlazení motorů. V horku strojovny se voda o něco ohřála, a naměřené teploty jsou tudíž systematicky vyšší než u britských měření. Ve skutečnosti to tedy bylo tak, že teplota moří neklesala, ale v předchozích létech byla kvůli převaze amerických údajů „přeměřená“. S koncem války pak přišlo díky zvýšené aktivitě Britů zdánlivé ochlazení. Z tohoto a jiných důvodů se proto autoři nové studie rozhodli, že budou jinak vážit teploty naměřené na lodích, globálně upraví teploty z bójí a vytvoří tak vlastní historickou řadu teplot moří. Ve výsledku se podle nich povrchová vrstva moří ohřívala o něco více, než uvádí jiné metody výpočtu globální teploty. Karl s kolegy také mají poněkud upravenou sadu údajů z pozemních stanic. Použili novou sadu údajů, která mimo jiné zahrnuje i více údajů z oblasti Arktidy, která se v posledních desetiletích ohřívá z celé planety nejrychleji. Výsledkem je znovu mírné „oteplení“ Země, byť v tomto případě je rozdíl menší než u údajů o teplotě moří. Otázkou samozřejmě je, zda Thomas Karl s kolegy vytvořili nejlepší možný model globálních teplot – což se nejlépe zjistí tak, že se ho oponenti pokusí rozcupovat na kousky. Tento proces už začal, ale na definitivní závěry je zatím brzy. Jasné je, že nová práce může mít řadu slabých bodů, které ji mohou strhnout vaz. Už se například objevily výtky, že výsledky v důsledku zpochybňují jinými metodami naměřené teplotní rozložení atmosféry – které se přitom používá k předvídání počasí. Přitom jeho přesnost se stále zvyšuje, takže něco děláme špatně. „Podezřelé“ je i to, že nová práce vyčnívá z průměru. I ve vědě ve velké většině případů platí, že menšinové názory či výsledky jsou nesprávné. (Rozdíl je v tom, že ve vědě se správný menšinový názor může změnit na většinový rychleji než ve většině jiných odvětví lidské činnosti – ale také to neplatí vždy.) Pokud všichni ostatní před Karlem a spol. počítali globální teploty jinak, měli k tomu také dobré důvody. Nová práce může mít důvody lepší, ale nemusí. Na zodpovězení této otázky ale nestačí těch pár dní, které uplynuly od jejího vydání.
