Před několika měsíci jsem se na jednom workshopu setkal se svým bývalým kolegou z práce. Neviděli jsme se více než patnáct let, a tak jsme společně zavzpomínali na dobu, kdy svět býval větší a zážitky i prožitky intenzivnější. Musel jsem se ho ale zeptat také na jeho současného zaměstnavatele. Nadnárodní korporaci, ve které pracuje a kariérně roste už dvanáct let. Naznačil jsem, že se musí jednat o dobrého zaměstnavatele, když vydržel tak dlouho ve stejné firmě. Jeho reakce byla bezprostřední. S širokým úsměvem poznamenal: „Petře, padesátka mi pomalu ťuká na dveře, já už bych ve svém věku nechtěl pracovat.“ Znovu jsem si na svého kolegu a jeho široký úsměv vzpomněl na podzim loňského roku při pracovním pohovoru s potenciálním uchazečem o práci. Přicházel z manažerské pozice v korporaci a blížila se mu šedesátka. Na prvním setkání jsem potřeboval zjistit, zda se mu vůbec ještě chce. Energický chlapík mě poměrně rychle přesvědčil. Hledal změnu, protože mu chyběla smysluplnost. Řízení pouze přes tabulky a zákulisní hry ho unavovaly. Potřeboval změnit prostředí. Dnes je součástí našeho týmu. Kromě energie a chtění těžíme i z jeho obrovských zkušeností. Čas od času nás zasáhne příval zá- jemců o práci u nás i v době, kdy zrovna volné pozice neinzerujeme. Děje se tak v momentech, kdy některá z korporací rozhodne o plošném snížení stavů. Někdy si vybrané zájemce o práci pozvu na pohovor. Většinou mi stačí pár minut. Pár minut na to, abych zjistil, že oni by vlastně vůbec odcházet nechtěli. Že byli spokojeni s tím, jak fungovali. Že dva dny v týdnu mohou pracovat z domu. Že v pátek se přece končí v poledne, takže ani na interní porady není prostor. Nulová motivace, nulový zájem o práci, nulová snaha něco dokázat. Nulová přidaná hodnota pro firmu. Smutné je, že těmto lidem mnohdy sotva klepe na dveře třicítka. Jsem rád, že na trhu práce je ještě stále dost lidí, kteří chtějí mít budoucnost ve svých rukou. Je mi líto těch, kteří se smutnými výrazy odcházejí z pracovních pohovorů, protože vlastně nemají co nabídnout. Aktuálně se na trhu práce uchytí. Otázkou je, co budou dělat, až bude padesátka na dveře klepat jim. Přál bych si, aby stále bylo dost těch, kteří budou vztah zaměstnavatel– zaměstnanec chápat jako vztah vzájemně prospěšný, který přináší užitek oběma stranám. Něco dávám a adekvátně k tomu něco dostávám. Občas mám obavu, že nejrůznější sociologické pokusy, bobtnající státní správa a narůstající byrokracie povedou k tomu, že se symbióza zúží na obyčejný parazitismus. Buďme opatrní při náboru nových lidí, protože příliš mnoho parazitů nakonec hostitele zahubí. www.k2.cz
