Letecké a závodní simulátory byly původně konstruovány především pro zábavu široké veřejnosti. Během posledních tří let se, i díky vývoji moderních technologií, dostávají do hledáčku profesionálních pilotů a závodníků. Důvodem zvyšující se popularity není jen samotný zážitek, ale především unikátní možnost sofistikované přípravy na pilotní zkoušky, automobilové závody, průběžné absolvování kondičních hodin nebo příprava k přechodu na jiný typ letadla či nový závodní stroj. První zážitkové simulátory se v ČR začaly objevovat kolem roku 2000. I přes to, že byly primárně navrženy především pro zábavu, velmi rychle si našly věrné příznivce v řadách profesionálních pilotů a automobilových jezdců. Absolvování tréninků, výcvikových letů ve skutečných letadlech nebo jízd v závodních vozech je pro piloty a závodní jezdce velmi nákladnou položkou v už tak napjatých rozpočtech. Jediná hodina strávená v kokpitu reálného letadla či závodního auta se totiž může vyšplhat do desítek tisíc korun. Dalším aspektem je časová náročnost příprav pro absolvování samotného letu či tréninku na konkrétním závodním okruhu. Nejen tyto, ale i mnohé další komplikace motivují piloty a jezdce k tomu, aby využívali letecké a závodní simulátory, které jsou v dnešní době výkonných počítačů a technických možností téměř dokonale identické s realitou. „Simulátor Boeingu 737, který naše společnost provozuje, je konstruován v měřítku 1 : 1, a každá jeho součást je funkčně naprosto identická s kokpitem reálného dopravního letounu. Dopravní piloti různých aerolinek jej využívají například pro nácvik a opakování nouzových a nestandardních situací, nebo třeba před absolvováním výběrového řízení k novému zaměstnavateli. Poměr lidí, kteří jdou jen za nevšedním zážitkem, a profesionálních pilotů, kteří si jdou prohlubovat své znalosti, je dnes téměř padesát na padesát,“ uvádí Jana Erényi, ředitelka společnosti MyAirlines, a pokračuje „Téměř stejný poměr dnes pozorujeme i u třech závodních simulátorů, které stále pravidelněji využívají profesionální závodní jezdci při přípravě na nejrůznější typy závodů.“ Finanční náročnost prvn ích simulátor ů Před deseti lety bylo vlastnictví profesionálního závodního simulátoru výsadou pouze těch nejlepších závodních týmů a na světě jich existovalo pouze několik kusů. Vždy se jednalo o extrémně drahé specializované stroje, které si všechny týmy bedlivě střežily. Hardware i software si většinou vyvíjely samy a jen pro své potřeby. Ještě před pár lety se simulátory mezi závodníky, kteří jezdí méně exponované seriály motoristického sportu, téměř nevyskytovaly. Málokdo má dostatečné zázemí na to, aby si simulátor mohl nechat postavit. Bylo to dáno jednak celkovou finanční náročností a pak také absencí vhodného komerčního softwaru, který by věrně simuloval široké spektrum aut a tratí. Finančně ještě náročnější je pochopitelně pořízení leteckého simulátoru Boeing 737. „Ten, který provozujeme, pomáhá pilotům v začátcích na tomto typu letounu, aby se seznámili s kokpitem, různými systémy nebo chováním letadla za zlomek ceny a času stráveného ve skutečném letadle nebo na permanentně obsazených ‚full-motion‘ trenažérech leteckých dopravců,“ říká jeden z profesionálních pilotů, Roman Kundrata. Pilotům tento typ simulátorů dokáže ušetřit značné finanční prostředky a umožní jim nácvik základních funkcí letadla. S těmito návyky pak může pilot pokračovat ve výcviku na provozně dražších verzích leteckých simulátorů s hydraulickým pohybem, kde je letová hodina násobně dražší. Simulátor umožní natrénovat i situace, které by si piloti například z důvodu jejich riskantnosti ve skutečnosti vyzkoušet nemohli. Zájemcům o profesní využití získaných zkušeností umožňují oba simulátory, závodní i letecký, soustředit se mimo jiné na kritické části letů nebo složitostí závodních okruhů, a tím pak v reálu eliminovat krizové momenty. Profesionálové díky tréninku na simulátoru získávají cenné zkušenosti, pocit sebevědomí a ve výsledku jsou výrazně lépe připraveni na ovládání svého stroje v reálném světě.
