Pokud vláda brzo nevyšle jasný signál k rozvoji a modernizaci
zdrojů centrálního zásobování teplem, může ke zdražení
dojít již v I. půli této dekády. Vyjádřeno v peněžní relaci: skok
ceny 1 GJ o celý řád by mohl dosáhnout i 100 %. Jestliže
kompetentní orgány nechají volný průchod tržním mechanismům,
s největší pravděpodobností se ve výrobě tepla prosadí
zemní plyn a jeho ponejvíce individuální spotřeba. To
razantně zvýší závislost ČR na importu této suroviny ze zahraničí.
Alarmující fakta vyplývají ze závěrů tzv. Vojířovy pracovní
skupiny pro teplárenství, kterou v listopadu loňského
roku zřídil ministr průmyslu a obchodu Martin Kocourek.
Česká produkce tepla je v rámci
EU27 unikátní: z poloviny ji zajišťují
centralizované zdroje. Asi
43 % výroby tepla je u nás založeno
na hnědém uhlí. Účinnost
přeměny v něm obsažené energie
na špičkových zdrojích přesahuje
60 %. České teplárny z velké části
závisí na dlouhodobých smlouvách
na dodávky hnědého uhlí. Jenže
v letech 2012—2020 tyto kontrakty
pro 37 velkých teplárenských zdrojů
vyprší. Nové se nerodí bez problémů:
dostupné sloje energeticky
a teplárensky využitelného uhlí se
tenčí a jeho cena strmě stoupá. Bez
dlouhodobých kontraktů na dodávku
paliva by většina zdrojů CZT
byla odsouzena k zániku. Převedeno
do reálného života: 1,4 mil. českých
domácností, resp. 5 milionům
občanů této země, by se stávající
systémy CZT rozpadly. A pokud
by se je v některých lokalitách
přece jen podařilo udržet (zejména
na kombinovaných zdrojích spalujících
uhlí a OZE), růst ceny dodávaného
tepla lze odhadovat v řádu
desítek procent.
Pro lepší představu o postižených
a o pohybech na trhu s uhlím:
v příštím roce doběhnou dlouhodobé
kontrakty 9 velkým teplárnám.
Cena tepla se odhadem zvýší
o 8-10 %. V rozpočtu jedné domácnosti
to může představovat až
2000 Kč. V létech 2013-2019 už 17
výrobnám a v roce 2020 zbylým 9.
Co se týká uhlí, už do roku 2013 se
jeho celková těžba sníží o 5-6 mil.
t. Tedy o 1/7-1/8 současné kvóty. Ta
činí cca 45 mil. t. Na první pohled
jakoby se hrálo o chybějící miliony
tun energeticky a teplárensky využitelné
suroviny. Jistěže. Velké teplárny
však souběžně bojují i o čas.
Bez dlouhodobých smluv krátkodobě
přežijí. Potřebné uhlí jim těžaři
dodají i bez mnohaletých kontraktů.
Jenže jeho prodejní cena bude vysoká.
A která banka poskytne teplárně
úvěr na modernizaci a ekologizaci
moderní technologie bez zajištěného
paliva a za rozumnou cenu?
Jak se promítne likvidace tepláren
do zaměstnanosti v resortu?
EXISTUJE NĚJAKA
ALTERNATIVA?
Samozřejmě. Experti propočetli varianty
jak substituovat chybějící hnědé
uhlí při vytápění černým uhlím, zemním
plynem, biomasou, komunálním
odpadem i jadernou energií. Rozdíly
v jednotkových nákladech tepla se liší
v násobcích. Navíc, ne každé médium
je schopno v plném rozsahu nahradit
hnědé uhlí a při finální kalkulaci stávající
ceny tepla pouze prodražuje.
Nejjednodušší by bylo směsné spalování
hnědého a černého uhlí. Není
to však řešení dlouhodobé. Alternace
s dřevěnou štěpkou kapacitně nedostačuje:
850 000 t štěpky už je vyprodáno
a dalších 750 000 t je zálohováno
pro nově budované zdroje. Co se
týká spalování komunálního odpadu,
i při plném zákazu jeho skládkování
by dokázal nahradit jen 2,5 mil. t hnědého
uhlí.
Velmi zajímavý pokus o řešení situace
by představoval zákaz exportu
elektřiny a tepla z ČR a nasměrování
tohoto obřího potenciálu (jenom ČEZ
vyváží produkci cca temelínské elektrárny)
pro tuzemské výrobce tepla
a TUV. Námitka, že takový export není
vynutitelný, je lichá. Stačí pohled
do listiny vlastníků této elektrárenské
firmy.
A CO PLYN NEBO OZE?
Pokud teplárny nedosáhnou (fyzicky,
či finančně) na potřebné dodávky
uhlí, s největší pravděpodobností se
pokusí o jeho substituci zemním plynem.
Na trhu ho mají (momentálně)
dost. Jenže: proč pálit plyn ve velkém,
v teplárnách, a rozvádět teplo se ztrátami
po dlouhých magistrálách, když
už dnes máme plynofikováno každé
větší město a obec? Plyn dokáže efektivně
a bezpečně spálit také individuální
maloproducent v městském bytě
i ve vesnickém domku. Přesun výroby
tepla na bázi importovaného zemního
plynu blíže k jeho spotřebě, by
nevyhnutelně vedl k zániku velkých
teplárenských kapacit. A s nimi také
cca 21 % produkce elektřiny, kterou
zajišťují v rámci tzv. kogenerované
produkce. Zvýšená spotřeba plynu
neznamená pouze prohloubení naší
závislosti na jeho importu, ale i nové
OZE mají v substitučním kolotoči jen
malé šance. Navíc: pouze s dotační
podporou státu. Aby mohl být štědrý
i nadále, musí k tomu použít příjmy
od všech občanů. Tedy i od těch, kteří
CZT nevyužívají a o své teplo se starají
a platí si ho v plné výši sami.
BRUSELSKE SMĚRNICE
S nepříjemnostmi jakoby se roztrhl
pytel: v roce 2016 vstoupí do hry nová
směrnice EU týkající se emisních limitů.
Je pozitivní, že posílí tlak na modernizaci
českých tepláren, na lepší skladbu
a využití používaných paliv a na optimalizaci
ekologických parametrů stávajících
i nových výroben tepla. Aby
ji podnikatelské subjekty akceptovaly
a vynaložily nezbytné investice, budou
(logicky) požadovat garance dlouhodobých
a cenově akceptovatelných
dodávek paliva. ČR musí citovanou
směrnici implementovat do své legislativy
do začátku roku 2013.
A ještě jeden bruselský impulz
s razantními dopady na každodenní
fungování českých tepláren i do peněženek
jejich zákazníků: nový model
obchodování s emisními povolenkami
CO2. Měl by začít platit od roku 2013.
Detaily však na stole dosud neleží.
Koaliční vláda hodlá v příštích létech
rovněž zvýšit DPH. I to se razantně
projeví v celkových bilancích
výroby a spotřeby tepla v ČR.
AKTIVNĚJŠI PŘISTUP STATU
Současná vládní koalice zafixovala
ve svém programovém prohlášení
nedotknutelnost těžebních limitů.
Do roku 2014 tak i zůstane. To ale
neznamená, že by si ministr průmyslu
a obchodu Martin Kocourek složitost
situace neuvědomoval: „Protože se
disponibilní zásoby hnědého uhlí pomalu
ale jistě tenčí, měl by stát začít
více uplatňovat svá práva vlastníka
nevytěženého uhlí a zajistit preferenci
dodávek hnědého uhlí do domácího
teplárenství a elektroenergetiky oproti
dodávkám do zahraničí. Stát by také
měl důsledněji než dosud vykonávat
své pravomoci v oblasti ochrany hospodářské
soutěže a cenotvorby.“
V zájmu zvýšení právních jistot
občanů žijících za územními ekologickými
limity chce vládě navrhnout
co nejrychlejší odstranění vyvlastňovacích
paragrafů z horního zákona:
„Pak bude další těžba možná pouze
v případě jasné a dobrovolné dohody
mezi stávajícími vlastníky a těžební
společností, což umožní ukončit platnost
územních ekologických limitů.
Stát by neměl případné pokračování
těžby vynucovat vyvlastněním, ale ani
brzdit územními limity.“ Jinými slovy:
současná vláda tzv. Pithartovy těžební
limity do roku 2014 neprolomí.
Připraví však nové legislativní změny,
které čáru před Jiřetín učiní de facto
bezpředmětnou.
KONEC PRODLEVAM
Jak Vojířův tým, tak dvě podkladové
studie, které vypracovaly Vysoká škola
ekonomická a Vysoká škola báňská, se
shodují: pokud hodláme uchovat v ČR
systém CZT, nelze už déle odkládat
dořešení problémů s palivovou bází.
Samozřejmě: i Vojířovým expertům je
jasné, že nejlevnější řešení současné
situace by bylo prolomení těžebních limitů
na Mostecku. Alternativa - dotěžit
a spálit uhlí za územními limity výjde
nejlevněji. Jenže stát by neměl (aspoň
podle Martina Kocourka) případné pokračování
těžby ani vynucovat vyvlastněním,
ani brzdit administrativně.
Takže: rozhodnutí ve svých rukou
drží vláda a parlament. Pokud se shodnou,
že Česká republika bude i do budoucna
provozovat a rozvíjet systém
CZT, bude to především stát, jenž musí
napříště transformovat řadu svých dosavadních
rozhodnutí a postojů. Především:
začít se chovat jako skutečný
vlastník uhlí. Vojířův tým v této souvislosti
nastolil otázku výběru řádné renty.
Tedy nikoliv dnešní „almužny“ v podobě
pár procent z dosažené ceny. A ruku
v ruce s tím, stát musí stanovit účel další
exploatace uhlí. Nástrojů má k tomu
dostatek již nyní. Včetně diferencované
renty, která by toto nerostné bohatství
přednostně nasměřovala do tepláren.
Stát také nemůže nečinně přihlížet exportu
strategické suroviny a energií vůbec
za své hranice, ani obchodnickým
excesům v jeho tzv. tržní cenotvorbě.
Ač exekutiva zaujme jakékoliv stanovisko,
jedno je jisté už nyní: české
teplárenství mělo po roce 1991 dost
času, aby komplexně a za únosných
podmínek transformovalo svou výrobní
i distribuční bázi a podle vývoje situace
na světových trzích modifikovalo
své surovinové portfolio. Dokázaly to
jen některé firmy. Zbytek teplárenského
managementu situaci podcenil, příp.
se ziskuchtivě řídil lakotnou premisou
- bližší košile než kabát. Vydatně spinkalo
(a činí tak dosud) i torzo transformaci
přeživšího energetického výzkumu.
Teplárenské praxi nenabídlo žádné
technicky progresivní řešení na úrovni
světové oborové špičky. O to těžší pozici
budou mít jejich současní nástupci
i odběratelé tepla. Třebaže pozici státu
lze citelně upevnit několika legislativními
opatřeními, podstatu problému
- absenci cenově, parametricky i ekologicky
akceptovatelného fosilního paliva
- to samo o sobě nevyřeší. České
teplárenství čeká složitá etapa.
B. Karvinský
Grafy: MPO ČR