Zatím nikdo nedokáže dát odpověď na otázku: kde jsou hranice lidských možností ?

Olympijské hry jsou sice stejně tak svátkem inzerce jako sportu, zajímavější výkony ovšem stále padají na hřištích a závodních drahách. I v Londýně padaly rekordy, některé z nich byly opravdu neuvěřitelné. Asi největší rozruch (z těch výkonů, které padly do uzávěrky) vzbudil čas mladičké čínské plavkyně Jie Š‘- -wen v polohovém závodě na 400 m. V posledním bazénu byla Jie Š‘-wen o 17 setin rychlejší než Ryan Lochte, londýnský vítěz polohového závodu mužů na stejnou trať. Leč čínská závodnice prošla dopingovou kontrolou zcela bez zaškobrtnutí a pokud se nepodaří objevit nějaké podezřelé v jejích kontrolních vzorcích někdy v budoucnosti, znamená to zřejmě, že 16letá dívka s neobyčejně dlouhýma rukama a nepochybně i ohromnou silou svým světovým rekordem posunula hranice lidských možností. Ale jak moc se ona a další současní světoví rekordmani přiblížili hranici nejzazší? Kolik rekordů lze ještě zlepšit? Upřímně řečeno, na tuto otázku dnes nikdo z odborníků nechce dát odpověď. Shodují se pouze, že lékařská věda může jen odhadovat, ale hranice opravdu nezná. Což ale neznamená, že bychom nevěděli nic. Když už nevidíme do budoucnosti, můžeme nahlédnout alespoň do minulosti. PROČ JSOU VÁLKY PROTISPORTOVNÍ Na první pohled je samozřejmě jasné, že sportovní výkony v individuálních disciplínách se neustále zlepšují. Třeba v hodu oštěpem. Důvodů je řada. Jedním jednoduchým je podle vědců skutečnost, že atletů přibývá. Výkonů je více, takže se mezi nimi spíše najdou výjimečně podařené. Náhoda není o nic přejícnější, ale loterie se losuje vícekrát, takže je i více vítězů. Ovšem množství samo o sobě ke zlepšování nestačí. Jak v roce 2008 ilustroval svou prací Mark Denny ze Stanfordu, velikost populace závodních koní či chrtů v podstatě jejich výkony neovlivnila. V posledních desetiletích už jsou jejich výkony v podstatě stále stejné, i přes to, že závodů a závodních zvířat přibývá (byť samozřejmě ne tak rychle jako třeba lidí). Naproti tomu u člověka je situace jiná, doložil Denny. Když atletů přibývá, výkony se zlepšují, když se jejich počet snižuje, výkony se zhoršují. To je vidět při pohledu na výkony z let 1. a 2. světové války, kdy se ze zcela pochopitelných důvodů počet sportovců snížil. V těchto letech trend ve vývoji sportovních výkonů zamířil opačným směrem než v předchozích i v následujících desetiletích: výkony se zhoršovaly. U lidí tak zřejmě nebylo hranice fyziologických možností. Naopak chrti a koně jsou podle Dennyho vyšlechtěni tak, že už u nich vlastně není co zlepšovat. Zřejmě (je to jen domněnka) jsou všechny genetické kombinace vyčerpány. U lidí to podle všeho neplatí, a stále se mohou zřejmě objevit zcela nečekaní fenomenální sportovci. A vzhledem k tomu, že lidé se cíleně nešlechtí, zřejmě nemůžeme čekat, že bychom na podobnou hranici v nejbližší době narazili. Navíc u lidí mají roli i další faktory. Stále se zlepšuje trénink a tréninkové metody (nemluvě o dopingu). Také se zlepšuje výživa lidstva obecně, tedy i budoucích špičkových atletů. POSLEDNÍ HRANICE Velmi podstatnou, dokonce klíčovou roli má i vylepšování náčiní a pomůcek sportovců. V některých disciplínách je jeho vliv podstatně větší než výsledky, které přineslo zlepšování tréninku a přípravy sportovců. Názorně to ilustruje index zlepšování sportovních výkonů, které vytvořil Angličan Steve Haake. Je to v podstatě jednoduchý vzorec srovnávající výkon nutný k dosažení současných a historických sportovních výsledků. Na stovku za 11 sekund je logicky zapotřebí v tomto hypotetickém případě méně energie než na stovku za 10 sekund. Stačí obě veličiny podělit a máte index zlepšování sportovních výkonů podle Haakeho. Samozřejmě, veličina je to pouze orientační. Sama o sobě neukazuje, co přesně bylo příčinou zlepšení (nebo zhoršení) výkonů v daném okamžiku dějin. Ale to napraví pohled do dějin: například je jasné, že za náhlým zhoršením časů v běhu na sto metrů v 70. letech stálo jednoduše zavedení automatického měření času. Lidští rozhodčí nestíhali přesně odměřit start a ubírali atletům zhruba 0,2 sekundy. Ale celkově byl trend spíše opačný, třeba právě v plavání zmiňovaném na začátku. Kdyby dnešní závodnice na 100metrové trati měly stejné podmínky jako jejich kolegyně z doby před 60 lety, musely by vydat o 52 procent více energie. To je těžko představitelné. Za většinu zlepšení mohou nové technologie. Roli měly například nové typy plavek, čepičky, brýle, ale i důsledné holení celého těla. Naproti tomu na atletické stovce mužů technologický vývoj podle všeho příliš velkou roli nehraje. Žádné výrazné skoky (kromě zmiňovaného zpomalení kvůli zavedení automatického měření času) na výkonech vidět nejsou. Největší skok v poslední době vznikl zcela přirozeně: s nástupem Usaina Bolta. Když v roce 2008 nastoupil na světové kolbiště, soupeře zcela deklasoval. Ale Bolt je také povzbudil, stovka se začala všeobecně běhat rychleji. Náhlý pokles v časech (a tedy zvýšení indexu výkonnosti) byl patrný, i když Haake z analýzy zcela vyřadil Boltovy časy. Na hranici možností tedy ještě nejsme. A i kdyby se už neobjevil žádný nový Bolt nebo Jie Š‘-wen, dokud budou moci sportovci používat i technologické plody práce lidského (či elektronického) mozku, zřejmě ji ani nikdy nedosáhneme.