Pouštní a neobydlené oblasti světa
skýtají obrovský potenciál pro výrobu
solární energie. Na druhé straně:
lidé už pomalu začínají zápasit
s nedostatkem prostoru. Již smontované
sluneční elektrárny nezřídka
zabírají velmi velké plochy. Nové
lokality pro jejich výstavbu se proto
musí pečlivě vybírat. Nesmí zabírat
zemědělskou půdu.
Získat energii z obnovitelných zdrojů
a přitom se vyhnut problémům, které
jejich stavba v obydlených oblastech
často přináší, si vetkla za cíl iniciativa
Desertec, o níž jsme na stránkách TT
již krátce informovali. Kromě toho
společnost Siemens sdružuje několik
dalších firem z různých odvětví. Iniciativa
prosazuje výrobu elektřiny v solárně-
termálních elektrárnách na Sahaře
a na větrných farmách v severní Africe.
Touto energií pak chce zásobovat
státy v Evropě, na Středním východě
a v severní Africe. Desertec předpokládá,
že do roku 2050 zajistí 15-20 %
evropské spotřeby.
Zatím bylo podepsáno memorandum
o porozumění. Nyní se připravuje
finanční a technická koncepce
celého projektu. Cesta k jeho realizaci
bude ještě dlouhá a obtížná. Energetický
potenciál zmíněných teritorií je
nicméně obrovský. Na pouštní oblasti
na Zemi dopadne za pouhých 6 h více
sluneční energie, než lidstvo spotřebuje
za celý rok. Kupříkladu na Sahaře
svítí slunce ročně 4800 h, což je třikrát
více než ve střední Evropě. Pokud by
solární elektrárny vznikly na ploše 300
x 300 km, pokryly by roční spotřebu
celého lidstva.
Solárně-termální elektrárny fungují
podobně jako běžné tepelné. Jediným
rozdílem je fakt, že k produkci páry
využívají namísto spalování uhlí či plynu
sluneční teplo. Vyrábějí energii, ale
neprodukují žádné emise CO2.
Princip solárně-termální elektrárny
je jednoduchý: zrcadla koncentrují
sluneční záření na solární absorbéry,
v nichž se ohřívá obíhající přenosové
médium. To prochází tepelným výměníkem,
v němž vzniká pára, jež pohání
parní turbínu. Nejběžnějším typem
solárně-termální elektrárny je technologie
parabolického žlabu: zrcadla
koncentrují energii do média ve žlabu
před sebou.
Afrika ovšem nabízí i jiné možnosti
jak získat zelenou energii: podobně
jako ve Skandinávii i zde jsou u pobřeží
oblasti vhodné pro větrné parky. Dnešní
eolické elektrárny dosahují již úctyhodných
výkonů. Nejvýkonnější turbína
instalovaná na volném moři má výkon
3,8 MW.
Projekt se bude muset vypořádat
s mnoha technickými obtížemi. Jednou
z nich je problém, jak vyrobenou energii
dostat ke spotřebitelům do Evropy.
Bude totiž nutné překonat vzdálenost
více než 2000 km. Odpověď by mohly
poskytnout nejnovější technologie
HVDC (High Voltage Direct Current,
přenos stejnosměrného proudu velmi
vysokého napětí), které výrazně snižují
přenosové ztráty. Projekt HVDC už
dnes přenáší v Číně 5000 MW vyrobených
v hydroelektrárnách ve vnitrozemí
do megapolí na pobřeží, které jsou
vzdáleny 1400 km. Díky této „dálnici
s elektřinou“ dorazí do rozvodných center
95 % energie. Při použití tradičního
vedení střídavého proudu by se cestou
ztratilo zhruba 400 MW, což odpovídá
výkonu středně velké elektrárny nebo
160 větrných turbín. Díky snížení přenosových
ztrát se navíc rapidně snižuje
množství emisí CO2 vypouštěných
do ovzduší. /fa/
Sahara by dokázala díky
Slunci energeticky zásobit
celou planetu
