Saturn má dnes už podle našich počtů neuvěřitelných 62 měsíců. Kolem plynného obra krouží vše možné. Pro nás jsou nejzajímavější ovšem velké měsíce, na kterých by mohla být tekutá voda. Jedním z nich je i měsíc Enceladus, který je sice velmi malý (4 procenta poloměru Země), ale proslul obrovskými gejzíry, které z jeho povrchu tryskají až na hranici vesmíru. Ono to není nic tak nepředstavitelného, úniková rychlost na povrchu měsíce činí jen zhruba 800 kilometrů za hodinu, ale pohled na tyto gejzíry je každopádně majestátní. Poprvé je zachytila sonda Cassini. Unikají ze čtyř prohlubní, přezdívaných tygří pruhy. Geologové si myslí, že by mohlo jít o praskliny v povrchové krustě měsíce. Kromě gejzírů vyfotografovala sonda i poměrně málo kráterů po dopadech meteoritů, což znamená, že se kůra Enceladu obnovuje. Objev nám dal možnost nahlédnout pod povrch měsíce, na němž by teoreticky mohly probíhat složité chemické reakce, možná vedoucí až ke vzniku života. Když se vědci přesvědčili, že jde skutečně o vodu, rozhodli se zjistit také, co je vlastně pohání a potažmo tak i zjistit, jaké by mohly být podmínky v nitru měsíce. Jak se zdá z článku zveřejněného na konci července skupinou astronomů v časopise Nature, tým měl k dispozici infračervená data o výtryscích, pořizovaná během delší doby spektrometrem sondy Cassini nazvaným VIMS (Visible and Infrared Mapping Spectrometer). Spektrometr měří odražené i emitované záření atmosféry i prstenců Saturnu a také jeho měsíců ve vlnových délkách od 350 do 5100 nm, a tím získává spoustu zajímavých dat. V letech 2005 až 2012 dal dohromady přes 200 snímků gejzírů na Enceladu. Analýza těchto snímků potvrzuje dohad, že zdrojem energie Enceladu je gravitace Saturnu. Jedná se o tzv. slapové síly, které vznikají rozdíly v působení gravitace na různé části tělesa. Když se Enceladus pohybuje kolem Saturnu, gravitační síla obří planety není konstantní napříč celým tímto tělesem. Bližší strana je přitahována silněji než vzdálenější. Oceány pod povrchem Enceladu se tak přelévají ze strany na stranu a při tom jejich energie vytváří patrně teplo i energii nutnou k vytvoření gejzírů. Navíc je oběžná dráha Enceladu asymetrická. Velikost slapové síly se tak v průběhu oběhu poměrně výrazně mění. Výsledkem by pak mělo být, že v nejbližším bodě dráhy měsíce by se praskliny měly uzavírat, v nejvzdálenějším bodě dráhy by je slapové síly měly naopak otvírat. To přesně také odpovídá pozorováním sondy Cassini a dokazuje tak, že vliv gravitace Saturnu je nejlepším vysvětlením existence gejzírů. Když je měsíc daleko od své planety, gejzíry bývají čtyřikrát jasnější než v nejbližším bodě dráhy.
