Výzkum a vývoj v České republiceza časů recese

Je známé, že právě vysokoškolský výzkum a vývoj by měl plně nahradit dřívější oborový VaV organizovaný do 100 oborových výzkumných ústavů. Byly povětšinou vrženy do privatizace, přestaly plnit své zadání a daly se svou cestou podnikání na volném trhu. Je rovněž známo, že vysoké školy na takový úkol nebyly připraveny ani personálně ani přístrojově, natož pak finančně. Dnes se situace mění, a to zásadně, což dosvědčují i čísla zprávy Analýza VaV pro českou vládu. Bohužel, růst prostředků vkládaných do VaV je v poslední době závislý na realizaci operačních programů EU a právě program Výzkum a vývoj pro inovace je ohrožen potížemi na ministerstvu školství. Citujme ze Zprávy VaV: „V roce 2010 bylo vydáno na VaV ve vysokoškolském sektoru 10,6 mld. korun a křivka nárůstu od roku 1990 je sice s velkými výkyvy, ale růstového trendu. V každém případě je to 3krát více, než činily investice do VaV před 10 lety. VaV na vysokých školách je zaznamenán na 28 státních vysokých školách se 156 fakultami, které jsou hlavními nositeli výzkumných úkolů. Soukromé vysoké školy se podílejí na VaV jen 1 % z celkových výdajů na VaV uskutečněných ve vysokoškolském sektoru.“ Musíme si ovšem vymezit obory výzkumu, abychom vyčlenili obory technické, jež nás nyní zajímají: „Z hlediska vědních oblastí, na rozdíl od vládního sektoru, uvedlo nejvíce pracovišť vysokoškolského VaV, že v roce 2010 jejich převažující činnost patřila do skupiny sociálních (48, 25 %) a jen 43, 22 % do technických věd.“ Až na jedno pracoviště, v případě technických věd, se všechna aktivní nacházela na státních VŠ. Jak jsme již uvedli, vysokoškolský VaV je u nás realizován především na veřejných a státních VŠ, kde na něj bylo v roce 2010 vynaloženo 95 % z celkových výdajů na VaV ve vysokoškolském sektoru, 4 % připadala na fakultní nemocnice (žasněte nepřátelé konceptu fakultních nemocnic) a zbylé 1 % na soukromé vysoké školy. „Podíl vysokoškolského sektoru na celkových výdajích na VaV u nás vzrostl za posledních 10 let z 12 % v roce 2000 na 18 % v roce 2010 a na veřejném výzkumu dokonce z 36 % na 48 %.“ Je to potěšitelné číslo? Možná! VZRŮSTAJÍCÍ PODÍL ZAHRANIČÍ NA VYSOKOŠKOLSKÉM VAV Bohužel, i na vysokých školách se podílí základní výzkum plnými 55 % na celkovém objemu VaV, zatím co aplikovaný jen 39 %, a co nejhorší, na experimentální (neplést s experimentálním výzkumem AV) VaV jen 6 %. Hlavním zdrojem financování vysokoškolského VaV je podle předpokladu státní rozpočet, a to z 87% podílem v roce 2010 (v předchozích letech to bylo vždy více jak 90 %). Zahraniční zdroje se na financování vysokoškolského VaV v letech 2006 až 2009 podílely cca 4,5 %. V roce 2010 došlo meziročně téměř k dvojnásobnému nárůstu podílu zahraničních zdrojů na financování vysokoškolského VaV. V absolutních hodnotách šlo o nárůst ze 426 mil. korun v roce 2009 až na 886 mil. v roce 2010. Na rozdíl od vládního se ve vysokoškolském sektoru za zahraničním financováním VaV podílejí výhradně veřejné zdroje pocházející nejčastěji z fondů EU. A tento trend pokračuje. (Budeme se mu věnovat v dalších číslech TT.) V roce 2010 vlastní příjmy vysokých škol, nepocházející z podnikatelských zdrojů z VaV, dosáhly již 4 % z celkového objemu prostředků na VaV. Je to hodně, nebo málo? V roce 2010 utratily průmyslové podniky za výzkumné a vývojové činnosti na vysokých školách cca 100 milionů korun, což odpovídá 1 % z veškerých finančních prostředků spotřebovaných v projektech vysokoškolského VaV. Jinými slovy, katastrofa! CO Z TOHO VYPLÝVÁ? Především je jasné, že původní koncept regulace VaV pomocí volného trhu je minulostí, podobně jako program ponechat export na aktivitách podnilů bez státní pomoci. Je naprosto zřejmé, že ačkoliv stát vynakládá na VaV stále větší prostředky, jejich zhodnocení je dosti pochybné. Pochybnosti jsou založené na reálných číslech, konstatujme ale, že hovoříme za technické obory, vyhodnocení činnosti Akademie věd ČR a přírodních oborů zde z pochopitelných důvodů neuvádíme, což ale neznamená, že pracoviště Akademie se na rozvoji průmyslu nepodílejí. Na první pohled je jasné, že politici mohou projevovat značnou netrpělivost nad výsledky VaV, vidí-li na jedné straně vzrůstající výdaje, ale na straně druhé malý zájem podnikatelské sféry o spolupráci s vysokými školami. Z toho vyplývá náchylnost politiků naslouchat špatným radám založených na přetahování již tak omezených prostředků na činnost VaV mezi výzkumnými institucemi a vytváření dosti nesmyslných systémů hodnocení výzkumné a pedagogické práce, mezi jiným i pověstný „kafemlejnek“. Ten semlel i tak přirozenou věc, jakou je spolupráce vysokých škol s podniky a médii ve sféře publikační. Takřka vymizela. Zatím nikdo nepřinesl skutečnou analýzu základní otázky: „Proč tak málo podniků využívá nabídky vysokoškolských výzkumných kapacit?“ Nemají dobré zkušenosti? Neumějí své požadavky formulovat? Je snad opravdu platná poznámka z vládní Analýzy stavu VaV, že podniky spíše přebírají inovační trendy, než aby uplatňovaly vlastní? Kde je původ tohoto jevu a jak se dá odstranit? Podle našeho názoru souvisí stav VaV a alokace finančních prostředků se stavem podniků v českých rukou, jsou stále značně podfinancované. Kuponová privatizace nevytvořila tvůrčí podnikatelské prostředí (až na výjimky, samozřejmě). Naskýtá se také otázka, jestli nebylo lepší, aby stát namísto finanční podpory některých podniků a rozdělováním dalších peněz (mimo prostředky na VaV) v různých podpůrných programech, nevytýčil určité státní programy, např. budování sítě kolejové dopravy nebo restrukturalizaci průmyslu Ostravska z těžkého na lehký průmysl atp. Tyto programy by vedly ke zvyšování úrovně, neb i kdyby je vyhrávaly třeba také zahraniční podniky, bylo by snadné vyžádat si přímou spoluúčast českých podniků. Ale seriózních! Opět říkáme bohužel, vždyť hned nás napadne skandál ČKD-Siemens-Fiat na výrobě rychlovlaku. Tyto programy, pokud možno ambiciózní, by jistě vyvolaly řetězovou reakci zájmu o dodávky a tím i nezbytnost zvednout standardy výroby. Měly být připraveny rekonstrukce výroby a infrastruktury – ale již v době podání přihlášky do Evropské unie. Každý systém, tedy i systém podpory VaV, by měl být budován odspodu, a již prof. Armin Delong, který opustil pozici ministra v české vládě v 90. letech právě z těchto důvodů, zdůrazňoval, že peníze mají pomáhat těm, kteří nový výrobní program mají a ne přidělovat peníze všem a chlubit se jejich výší. To je pouze politický a populistický argument, to není prorůstový program, který ostatně tato země postrádá už několik desítek let. Systému podpory VaV chybí provázanost s průmyslem, jsou to dva světy, jež se míjejí (vyjma zahraničních investic). To o něčem vypovídá. Leč ať se díváme na jakékoliv ukazatele Analýzy VaV v České republice pro rok 2010, pohybujeme se trvale ve spodních patrech tabulek, hluboko pod průměrem EU. Z toho vyplývá jasně: neděláme to dobře. Chceme-li se živit exportem kvalitních výrobků (záměrně nezdůrazňujeme jen hi-tech), musí tomu odpovídat výzkumné prostředí a jeho systém.