Listovat bilancemi výroby a spotřeby energie a tepla nepatří k největším literárním zážitkům roku. Nicméně, některé loňské ukazatele nutně zaujmou. A to i oborově nejvzdálenějšího pozorovatele. Třeba už základní bilance: v loňském roce jsme v ČR spotřebovali v meziročním porovnání o 1,8 % více elektřiny, ale vygenerovali jí o 2,5 % méně. Exaktněji: v roce 2015 dosáhla tuzemská spotřeba elektřiny hodnoty 58,16 TWh. Hrubá výroba činila 83,89 TWh. Znalci statistik si vybaví, že méně to bývalo naposledy jen na konci minulé dekády. Příčin vyšší spotřeby energie je povícero: od neovlivnitelných klimatických vlivů až po kýžený ekonomický vzestup země. Třebaže česká ekonomika se může za loňský rok pochlubit impozantní cifrou růstu (+ 4,3 %), přesto se někteří ekonomové brání letitému stereotypu dávat růst spotřeby energie do přímé souvislosti se zvyšováním HDP. Své pochybnosti ilustrují pozitivními příklady průmyslově vyspělých zemí, které promyšlenou racionalizací výroby, distribuce i spotřeby dokázaly snížit předchozí vysoké kvóty na obou stranách řetězce výroba-spotřeba. Přehlédnout nelze ani (nikoliv nepočetnou) skupinu oponentů, která za poklesem spotřeby proudu dominantně stále vidí jejich zbytečně vysoké ceny. Realita ovšem je, že vloni razantně poklesly jak ceny základních surovinových vstupů pro fosilní energetiku, tak ceny finální energetické produkce a služeb. Minimálně na velkoobchodním kolbišti. A konečně mimo jakoukoliv diskusi pak stojí český „fenomén“: obrovská kvanta prostředků, které musí uhradit stát, firmy i jednotliví odběratelé proudu štědře dotovaným provozovatelům fotovoltaických elektráren. Nechybí už ani první odhady celkových úhrad za „boom“ soláru po česku. Do roku 2030 by mohl překročit hranici 1 bilion Kč. Zj ednoduš ování problémů nám nepomůže Oč širší je škála zdůvodňování rostoucí spotřeby proudu, o to užší je diapazon důvodů poklesu jeho výroby. Za největšího viníka produkčního propadu je označována neplánovaná odstávka jaderných kapacit, zejména v JE Dukovany. Na stránkách TT jsme se citované problematice v minulých měsících věnovali opakovaně. Za všechna další slova proto už proto pouze jedna cifra: –3 %. V tomto objemu experti odhadují podíl zbytečně stojících reaktorů na celoroční produkční bilanci. Dukovanští energetici jakoby se vloni vrátili o 17 let nazpátek… Nižší spotřeba elektřiny je „trendy“? Soudě podle promyšleného úsilí a instrumentálně strukturované pozornosti, kterou věnují problematice spotřeby energie vyspělé státy, ano. Platí to však i pro nás? Pro zemi, která bývá nezřídka kritizována za vysokou spotřebu energie na jednotku výroby? Pro stát, kde se stále nedaří přimět největší hltouny energie k racionálnějšímu a ekologičtějšímu energetickému chování a počínání? Kde o nutnosti opuštění neperspektivní fosilní energetiky a o nástupu na trajektorii nízkouhlíkové energie často píší novináři, ale méně konají manažeři? Abychom se drželi faktů: lídrem domácí energetiky jsou nadále zastarávající a ekology neúnavně kritizované uhelné zdroje. Jejich loňský podíl na hrubé produkci elektřiny činil 44,82 TWh. Pro čtenáře, kteří upřednostňují menší čísla a komparace: o 0,9 % více než předloni. Pravda, pochlapili se i provozovatelé nefosilních zdrojů. Jejich bilance přesto zůstává z pohledu globálního mixu jen okrajová: 2,26 TWh (předloni: 2,12 TWh). A jak dopadla někdejší pýcha české energetiky a loňský nešťastný magnet kritiky a zklamání – jádro: 26,84 TWh (tedy – 11,5 % oproti předloňsku). A ještě jedna kategorie, jež by neměla uniknout naší pozornosti: export tuzemské energie. Z předchozích 16,3 se snížil na 12,5 TWh. Netřeba zdůrazňovat, že právě tato cifra vyvolává uspokojení jak v řadách zastánců zelené energie, tak kritiků stavu, kdy surovinově limitovaná ČR patří k největším evropským exportérům elektřiny vůbec. Jaká čísla jsou reálná napříšt ě? V tom se politici, ekonomové i energetici shodují jen stěží. Viděno prizmatem nové SEK a ministerských scénářů: jak výroba, tak spotřeba by měly stoupat. Kupříkladu už pro rok 2020 se operuje s čistou spotřebou cca 62 TW a o 20 let později dokonce se 74 TWh. Co se týká hrubé výroby, tam výhledy kolidují okolo 90 TWh ročně. „Chiméry!“oponují (mimořádně svorně) energetici i ekologové. Zvláště pokud se má naše energetika definitivně oprostit od dožívajících zdrojů na uhlí, vytvořit nové technicky a ekologicky akceptovatelné výrobní a distribuční kapacity a zároveň intenzivněji implementovat jádro a nefosilní zdroje: „Tušíte aspoň vy, v redakci, zda tato či některá budoucí vláda vůbec vyhlásí nový tendr na dostavbu Temelína…? A kde se najde solidní investor, jenž vloží své peníze do nevyzpytatelné domácí energetiky?“ Jsou otázky, na něž hledá správnou a výstižnou odpověď i nejvýmluvnější novinář či novinářka. B. Karvinský
