Antropologové, archeologové a hlavně genetici v uplynulých letech poměrně jasně dokázali, že moderní lidé museli žít po boku alespoň několika příbuzných lidských druhů, které postupně vymizely. Nezanechaly po sobě více než poměrně skromné hmotné stopy a genetický materiál v naší DNA – důkaz toho, že jsme s nimi pouze nebojovali. Žádný z těchto objevů ale asi nebyl překvapivější, než objekt drobných „hobitů“ na indonéském ostrově Flores. Archeologické práce prováděné v letech 2001 až 2004 v jeskyni Liang Bua odkryly několik kostí a lebku na pohled lidské ženy, která měřila jen 106 centimetrů a měla i zhruba proporciálně menší mozkovnu. Anatomické rozdíly byly tak malé, že se dlouhodobě vedly spory o to, zda dotyčná (a také postupně další objevení jedinci) patřila skutečně k Homo sapiens s nějakým vývojovým postižením či jde o odlišný druh. Druhou hypotézu lze trochu zpochybňovat, že podle datování materiálů z místa nálezu kostry měli „hobiti“ z ostrova Flores žít v době zhruba před 15 000 lety – což by znamenalo, že přežívali několik desítek tisíc let společně s moderními lidmi. To je poměrně překvapivé, protože pro sebe by oba druhy představovaly vzájemně velkou konkurenci. Jak ale ukázala nově zveřejněná práce v časopise Nature, vysvětlení zrovna této záhady je prosté: původní datování bylo jednoduše chybné. Nebylo totiž založené na zkoumání samotných cenných kostí, které se při něm poškodí (musí se z nich odebrat dostatečný vzorek, který se zničí), ale pouze na základě analýzy popela nalezeného v jejich blízkosti. A jak se ukazuje, zrovna v této části jeskyně evidentně došlo k posunům jednotlivých vrstev v důsledku rychlejšího zvětrávání jedné stěny jeskyně. Jednotlivé vrstvy sedimentů se tedy promíchaly, a ke kostem se dostal materiál z podstatně mladší doby. Výsledky následných prací probíhajících v letech 2008 až 2014 naznačují, že stáří hobita je větší, než se zdálo původně. Vědci použili několik metod, které sice nedávají úplně totožné výsledky, ale celkově jsou ve velmi rozumné shodě. Nalezené kosti hobitů (celkem se našly pozůstatky zřejmě devíti jedinců) by měly být staré zhruba 60 000 až 100 000 let. Kamenné nástroje, které se nalezly ve stejných vrstvách, a dají se mu přisoudit, vznikaly v dobách před zhruba 190 000 až 50 000 lety. Určování stáří podobných nálezů je celkově náročná záležitost, kde se chyba může stát poměrně snadno, a tak se samozřejmě nabízí otázka, zda je možné brát nové údaje za spolehlivé. Odpověď je, že lepší údaje asi jen tak mít nebudeme. Práce prováděné v letech 2007 až 2014, ze kterých vychází text zveřejněný v Nature, byly prováděny podle všeho velmi důkladně a spektrum použitých analytických metod je rozsáhlé. Také vysvětlení příčin, proč mohlo v předchozím případě dojít k chybě, vypadá na pohled také logicky. Nová práce tedy poskytuje hodně přesvědčivý a komplexní obrázek. A co to všechno znamená? Za prvé se zdá prakticky nepochybné, že Homo florensiensis skutečně byl samostatný druh hominida, nikoliv jen člověk s vrozenou vadou, jak říkaly některé hypotézy. Podle všeho totiž žil v době, kdy se Homo sapiens na Floresu ještě neobjevil. Tahle možnost je s největší pravděpodobností mrtvá. Díky nové dataci se už také nezdá příliš přesvědčivý dohad, podle kterého Homo florensiensis žil dlouhou dobu po boku moderních lidí či některých dalších lidských druhů (třeba denisovanů, kteří se v té době mohli v některých částech jihovýchodní Asie vyskytovat). V době před 50 000 lety sice už Homo sapiens dosáhl Austrálie, ale to nemusí nic znamenat. Z našeho hodně vzdáleného pohledu odchod Homo florensiensis ze scény a nástup moderního člověka proběhly prakticky „současně“, ve skutečnosti mohly obě události oddělovat tisíce let. Může to znamenat, že jsme své menší příbuzné nikdy neviděli, ale stejně tak, že jsme je velmi rychle a účinně vybili. V tomto ohledu je časová shoda nápadná.
