Vybrali jsme z bohaté historie českých olejářských rafinerií

Poválečné období (1945 – 1948) Ihned po skončení války přistoupili pracující v Kolínské a Pardubické rafinerii s velkým elánem k opravám poškozených částí s cílem co nejdříve zahájit výrobu (Rafinerie v Kralupech nebyla po válce obnovena a celý areál byl v roce 1954 předán sousednímu závodu n.p. Barvy a laky.) Podařilo se to asi do poloviny roce 1946. Do té doby byla potřeba maziv kryta jen výrobou v Ostravské rafinerii a ze zásob z akce ÚRMA (Maziva byla rozdělována spotřebitelům úřadem ÚRMO, Úřad pro rozdělování mazacích olejů). Po obnově činnosti se všechny tři rafinerie - jako samostatné podniky - dobrovolně dohodly na společném řízení Centrálním ředitelstvím českých rafinerií se sídlem v Praze - Smíchově. Pod Centrální ředitelství byl zařazen i nově vytvořený Odbor techniky mazání a paliv se sídlem v Praze – Holešovicích, jehož úkolem byla kontrola jakosti prodávaných výrobků rafinerií a poradenská služba spotřebitelům v oblasti techniky mazání. Hlavní starostí opět, podobně jako po první světové válce, bylo opatření potřebných ropných surovin. Nakupovaly se na volném trhu a zpracovávaly ty, které byly momentálně k dostání. To působilo ve výrobě značné potíže, poněvadž se musely měnit zpracovávané ropy po krátkých časových periodách. Zpracovávaly se hlavně ropy rumunské a rakouské, ale i ropa venezuelská, íránská, kuvajtská aj. (V roce 1948 vznikl PZO Chemapol, který měl gesci zahraničního obchodu v celém chemickém průmyslu a tedy i úkol opatřovat potřebné ropné suroviny pro rafinerie.) Tento stav trval až do roku 1948, kdy byly i rafinerie znárodněny. Období Československé socialistické republiky (1948 – 1989) Po roce 1948 byly české olejářské rafinerie, jako samostatné olejářské podniky, podřízeny 1. výrobní skupině generálního ředitelství Československých chemických závodů a od roku 1952 2. hlavní správě Ministerstva chemického průmyslu, spolu se slovenskými rafineriemi, Moravskými chemickými závody, Stalinovými závody a Rütgersovými závody v Ostravě. V roce 1953 vznikl také nový distribuční podnik, n.p. Benzina, s celostátní působností v prodeji všech vyráběných kapalných paliv a maziv a jiných ropných výrobků. (Podnik se skládal ze zásobovacího závodu v Roudnici nad Labem, oblastních odbytových závodů v Praze, Plzni, Táboře, Liberci, Hradci Králové, Brně, Ostravě, Bratislavě, Žilině a Košicích, z nichž každý měl několik distribučních skladů, na nichž se také stáčela kapalná paliva a maziva do železných sudů. Součástí byly i dva Technické závody v Praze a v Žilině.) Do něj byl zařazen i Odbor techniky mazání a paliv. Padesátá léta však nebyla pro rafinerie příznivým obdobím. Silný vliv v chemickém průmyslu mělo několik velkých podniků, jako Spolek pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem, Stalinovy závody v Záluží, Explosia Semtín aj. (důvodem velkého vlivu těchto podniků bylo i to, že z nich odcházela řada pracovníků do vyšších politických a hospodářských funkcí), jejichž rozvoj byl podporován i státními investicemi, zatímco menší podniky, mezi nimi i rafinerie si musely prostředky na údržbu a investice, pro alespoň minimální rozvoj, vydělat. A přitom ještě státu odvádět značné částky ze svého zisku a odpisů. (Určitá averze pracovníků Stalinových závodů vůči olejářským rafineriím pramenila z toho, že v poválečných letech vedli někteří vedoucí pracovníci rafinerií ostrou mediální kampaň proti obnově výroby paliv z uhelných dehtů.) Od začátku padesátých let soustavně vzrůstala spotřeba kapalných paliv a maziv, asfaltů i parafinů. Kromě kapalných paliv, jejichž spotřeba byla kryta hlavně výrobou z hnědouhelných dehtů ve Stalinových závodech, bylo krytí ostatních produktů záležitostí rafinerií. Při omezených investičních prostředcích to bylo možné převážně jen soustavnou intenzifikací výkonů výrobních zařízení a jejich technickými úpravami. Výraznou intenzifikací, jejímž výsledkem bylo značné zvýšení kapacit, prošly zejména atmosféricko- vakuové destilace. Spočívala v zapojení benzínových odparek před atmosférické kolony, v rozšíření ploch výměníků a trubek pecí a v zabudování výkonnějších čerpadel. V Kolínské a Pardubické rafinerii byly postaveny i nové vakuové destilační kolony, tzv. filtrátové destilace. Před zahájením zpracování sovětských povolžských rop (saratovské a muchanovské) od roku 1955 s velkým obsahem solí (až více než 100 mg/litr), bylo nutno zařadit před destilace termochemické odsolování ropy. V Pardubické rafinerii se instalací rotační diskové kolony zvětšila min. o 25 % kapacita selekční rafinace (rotační disková kolona je originálním zařízením licenzora furfuralové selekční rafinace. Její aplikace v trikrezolové selekční rafinaci byl proto technicky novátorský počin), záměnou odstředivek vakuovými rotačními filtry vzrostla nejméně o 40 % kapacita rozpouštědlové parafinky. Po zákonem nařízeném povinném sběru upotřebených motorových olejů, jehož realizací byl pověřen n.p. Benzina, se jejich regenerace plně soustředila do Ostravské rafinerie, která se také starala o další zdokonalování její technologie. (Úspěchem byl vývoj způsobu odstraňování tuhých oxidačních zplodin, přísad, mechanických nečistot a vody z oleje pomocí roztoku vodního skla před vlastní rafinací oleje kyselinou sírovou.) Kvalitní regenerované motorové oleje pak kryly značnou část jejich spotřeby. Hlavním, a později monopolním výrobcem silničních asfaltů a jiných asfaltových výrobků se stala Pardubická rafinerie, když do ní byla převedena asfaltářská výroba ze závodu Bituma n.p. Stavební izolace. Tato výroba pak dosáhla v dalších letech velkého technického rozvoje, díky kvalifikované práci erudovaných odborníků a naše asfalty se uplatnily významně i v exportu do řady socialistických i kapitalistických zemí. Naproti tomu byla v Pardubické rafinerii zastavena výroba mazacích tuků (plastických maziv) a přenesena do Kolínské rafinerie, která se stala jejich výrobcem a centrem jejich dalšího vývoje. I ten byl v dalších letech úspěšný, jak co do zdokonalování technologie výroby a zvyšování technické úrovně výrobního zařízení (zvýšila se kontinuita výrobního procesu a mechanizace prací), tak i co do rozšiřování sortimentu vyráběných druhů a zvyšování kvality výrobků. Vedle klasických plastických maziv vápenatých a sodných byla vyvinuta a zavedena do výroby maziva hlinitá a víceúčelová litná i maziva s obsahem tuhých přísad (s grafitem a sirníkem molybdeničitým). Pokud jde o oblast výroby mazacích olejů, je možno říci, že v průběhu padesátých let nedošlo k významnějšímu rozšiřování jejich sortimentu a zvyšování jejich kvality, naopak, k zaostávání za vývojem v kapitalistických státech. Důvody byly hlavně dva, a to: jednak se v té době neprojevovaly žádné výraznější požadavky ze strany spotřebitelů a jednak se v kapitalistických státech začínaly šířeji uplatňovat zušlechťující přísady (aditivy) a ty byly pro české rafinerie nedostupné. Aditivy se v našem chemickém průmyslu nevyráběly (a i v ostatních zemích RVHP byl tento vývoj značně opožděn) a na jejich vývoz do socialistických zemí bylo na Západě vyhlášeno přísné embargo. K určitému zlomu došlo až v polovině šedesátých let, kdy Chemické závody J. Dimitrova v Bratislavě zahájily výrobu antioxydantu typu dialkyldithifosfátu zinečnatého ZnDDF (ZnDDF byl vyráběn z alkoholů C20, dováženého z NDR; měl dlouhé alkyly a tím i mírnou detergentní schopnost. Běžné ZnDDF – obchodní produkty se vyrábějí z alkoholů C8 – C12) a rafinerie Petrochema Dubová výrobu detergentu typu nízkobazického petrosulfonátu vápenatého (PS 30). Použitím těchto přísad bylo možno vyvinout a vyrábět motorové oleje řady A (motorové oleje typu „Premium“ s obsahem antioxydantu) pro mazání benzínových motorů, a řady ADV (motorové oleje typu „Heavy Duty“ s obsahem antioxydantu a detergentu) pro mazání motorů naftových. PZO Chemapol se podařil dovoz nízkoteplotního antioxydantu typu 2,6 diterc. butyl-4-metylfenolu a inhibitoru rezivění typu nízkomolekulárního sukcinimidu ke zlepšení kvality vyráběných turbínových olejů, čímž bylo možno významně prodloužit životnosti olejových náplní parních i vodních turbín. Po reorganizaci chemického průmyslu v roce 1958 vzniklo Sdružení čsl. rafinerií (SRMO), do něhož byly zařazeny, jako samostatné národní podniky, všechny čsl. rafinerie a Benzina. Během existence SRMO, do konce roku 1962, došlo ke dvěma významným událostem. V roce 1961 byl uveden do provozu ropovod „Družba“ ze Sovětského svazu přes naše východní hranice až do Stalinových závodů v Záluží (s větvením v Šahách i do rafinerie Slovnaft v Bratislavě). Tímto ropovodem se k nám začala přepravovat sibiřská sirná ropa (obsahuje kolem 2,5 % síry) romaškinsko-muchanovská, která se stala hlavní ropnou surovinou pro výrobu kapalných paliv a maziv (k ochraně hlavy atmosférické kolony proti sirovodíkové a chlorovodíkové korozi byl do spodku kolony vháněn plynný čpavek se speciálním inhibitorem koroze). Pro výrobu mazacích olejů však nebyla tato ropa příliš vhodná, poněvadž v důsledku vysokého obsahu aromatických uhlovodíků bylo možno rafinovat olejové destiláty jen na viskozitní indexy kolem 85, aby výtěžky rafinátů byly ještě ekonomicky únosné. Proto bylo velmi přínosné, když byl v roce 1960 úspěšně zakončen ve Výzkumném ústavu Stalinových závodů vývoj procesu vysokotlaké hydrogenační rafinace olejových destilátů, při němž se mění velká část obsahu aromátů na žádoucí cyklany. (Kromě toho se z oleje prakticky odstraňují nežádoucí heterocyklické sloučeniny sirné, kyslíkaté a dusíkaté.) Zmenšuje se sice viskozita oleje, ale výrazně se zplošťuje jeho viskozitně- teplotní křivka, tj. vzrůstá jeho viskozitní index. Proces pracoval při tlaku 32 MPa, teplotě kolem 400 °C a objemové rychlosti kolem 0,7 h-1 s katalyzátorem 8376 (NiS.WS2 – Al2O3). V dalším vývoji procesu byl připraven nový katalyzátor Cherox 34-03 (NiS. WS2 – Al2O3.SiO2 + promotor ), který umožnil snížit pracovní tlak na 22 MPa a teplotu na přibližně 370 °C. Po oddestilování lehkých podílů byl získán VT-hydrogenát, který po odparafinování a kontaktní dorafinaci mohl být použit, buď samotný, jako základový olej, nebo jako hlavní složka základního oleje, spolu se selekčním rafinátem. VT-hydrogenáty s viskozitami 7 až 12 mm2/s při 100 °C a s viskozitními indexy 90 – 105, vyráběné ve Stalinových závodech, byly dodávány do Kolínské rafinerie, kde byly odparafinovány a kontaktně dorafinovány a jako základové oleje použity nejprve k výrobě olejů průmyslových (např. ložiskových a turbínových) a později ve směsi s duo-solovým selekčním rafinátem i k výrobě olejů motorových. Konečnou fází vývoje celého procesu, nazvaného proces Nivol, byla příprava vakuově redestilovaného VT-hydrogenátu s malou odparností dle Noacka, s viskozitou po odparafinování kolem 5 mm2/s při 100 °C a s VI až 130, odpovídajícího svými jakostními parametry olejům třídy III podle klasifikace API pro základové oleje. Tyto oleje dnes tvoří základ pro výrobu multigrádových motorových olejů viskozitních tříd SAE 5W-X a 10W-X. Při redestilaci se získávají 4 boční frakce s viskozitami 2 až 15 mm2/s při 40 °C a s body tuhnutí -60 až -12 °C, použitelné jako velmi kvalitní základové oleje k výrobě průmyslových mazacích olejů. Vysokotlakou hydrogenací parafinových gačů byla ověřena i možnost výroby VT-hydrogenátů s VI nad 140, použitelných eventuálně jako náhrada drahých syntetických olejů typu polyalfaolefinů. Technologicky tak vývoj ve Stalinových závodech předběhl svoji dobu, neboť ve světě dochází k přechodu výroby základových olejů pomocí hydrokrakových technologií až nyní. Soustavně vzrůstající spotřeba paliv i tlak městského úřadu v Pardubicích na likvidaci rafinerie vedly v roce 1962 k úvaze vybudovat novou moderní palivářsko-olejářskou rafinerii ve středních Čechách (českou obdobu rafinerie Slovnaft). Bylo vybráno staveniště mezi Sadskou a Kerskem a vypracován investiční úkol. Při jeho schvalování však byla celá akce zastavena, mj. i proto, že by průniky ropných produktů z rafinerie do půdy mohly poškodit podzemní léčebné prameny poděbradských lázní (Náhradou bylo pozdější zahájení výstavby nové palivářské rafinerie v Kralupech nad Vltavou v r.1972.) Po zastavení činnosti SRMO se staly české rafinerie po krátkou, přechodnou dobu pobočnými závody Stalinových závodů. V roce 1964 se přeměnily na koncernové podniky Koramo, Paramo a Ostramo nově vzniklého koncernu Chemopetrol; spolu s k.p. Benzina, Chemické závody Litvínov, Kaučuk Kralupy a Spolana Neratovice. To vytvořilo pro další budoucnost rafinerií dobré předpoklady. Pokračování v příštím čísle