Země je v té správné vzdálenosti od své hvězdy, říkali vám asi vždy vaši učitelé. Jen díky tomu, že tady není ani příliš horko ani příliš zima, jsme tu. Ale jak dlouho tomu tak ještě bude? Do předminulého týdne vědci na tuto dosti nepraktickou, ale pro nás kupodivu stále zajímavou otázku odpovídali, že ke změně dojde za nějakých 4,5 miliardy let. Zhruba tehdy se Slunce zvětší a změní na velkého červeného obra. Země se díky tomu stane neobyvatelnou rozžhavenou koulí. V každém případě, pokud vás konec Země v žhavé výhni Slunce trápí, vězte, že váš čas se ještě zkrátil. Odhaduje to tým, který vedl Andrew Rushby z Univerzity východní Anglie. Podle nich se Země stane neobyvatelnou možná už za 1,75 miliardy let. Obyvatelná zóna by měla naší Zemi postupně předběhnout. „Zóna života“ totiž není během životností své hvězdy neměnná. Posunuje se s tím, jak se mění vlastnosti samotné hvězdy. Hvězdy během života září stále silněji. Podle kalkulací Rushbyho a spol. se tak vnitřní okraj obyvatelné zóny posunuje každým rokem o 1 m dále od Slunce. Metr není v kosmickém měřítku nic, ale za miliardy let se ty metry nakonec načítají. Celková délka pobytu Země v obyvatelné zóně je tedy podle Rushbyho a spol. 6,3-7,8 miliardy let. Vzhledem k tomu, že naše planeta je více jak 4 mld. let stará, je zhruba ve dvou třetinách své životnosti. Za minimálně 1,75 a maximálně 3,25 miliardy let už tu bude na život příliš horko. Není ovšem třeba zoufat: když přijdeme o Zemi, možná bychom se mohli přesunout na Mars. Ten by se měl do obyvatelné zóny naopak posunout zhruba za 1,6 mld. let a setrvat v ní podle modelu Rushbyho a kolegů dalších zhruba 4,7 mld. let. Zda bude „obyvatelný“ ale není tak úplně jisté. Mars má jinou geologii, složení a také komplikovanější oběžnou dráhu než Země, která může jeho osud dosti ovlivnit, ale autoři se jím do takových detailů nezabývali. Zatímco otázku, co má lidstvo dělat za jednu, dvě miliardy let, je dnes asi řešit předčasné, jiné aspekty práce by mohly být zajímavé už ve velmi blízké budoucnosti. Netýkají se nás všech, ale jenom astronomů, kteří pátrají po obyvatelných či ještě lépe obývaných planetách u jiných hvězd. Ti by podle autorů měli své teleskopy zaměřit především na ty planety, které jsou v obyvatelné zóně už opravdu dlouho. Platí to především výhledově, až budou k dispozici nástroje, které by mohly umožnit zjistit o vzdálených planetách spolehlivě více než jenom to, že existují a kde zhruba leží, což je zhruba rozsah možností současné technologie. Ale pak to bude stát za pozornost, protože rozdíly mezi jednotlivými planetami jsou skutečně ohromné. Rushby a spol. srovnávali dalších 34 už ověřených nebo jen pravděpodobných planet mimo Sluneční soustavu. Některé vydržely v obyvatelné zóně jen zhruba miliardu let, jiné i více než 50 miliard let. Na které by se život mohl objevit spíše, zvláště v nějaké rozvinuté podobě, která by nás zajímala nejvíce, to asi není příliš těžké odhadnout. Na druhou stranu, roli bude hrát i spousta jiných kritérií, na která by se také nemělo zapomínat. Ale jedno navíc nikdy neuškodí, obzvláště při hledání jehly v kupce sena, které pátrání po životě ve vesmíru nápadně připomíná.
