Jihokyperské město Amathous
patřilo před třemi tisíciletími k nejvýznamnějším
politickým i hospodářským
centrům východního
Středomoří. Původní obyvatelé je
vztyčili na rozložitém vápencovém
skalisku nad malebnou mořskou
zátokou. A protože své pulzující
město otevřeli od prvopočátku světu,
vstup do něj umožňoval neméně
živý přístav.
Už nikdy nepohlédneme do tváří
starověkých amathouských urbanistů.
Už nikdy se nám nedostanou do
rukou jejich unikátní stavební plány.
Zůstala po nich jen torza a rozvaliny.
Dědictví, které se archeologům podařilo
vyprostit z nánosů hlíny a písku,
nás fascinuje: na úsvitu dějin se tu
zrodilo město, které určitě nezaostává
za mediálně mnohem známějšími
Mykénami, Delfami, či Pompejemi
nebo Herculaneem, a v lecčems je
i předčí.
Ve zdejších inženýrsky a řemeslnicky
zvládnutých vilách a výstavných
palácích se nejenom dobře žilo.
Vyráběla se tu spousta vyhledávaných
antických produktů a agilně
se tu s nimi obchodovalo. Dařilo se
výtvarnému umění i starým kultům.
Dnes zeje k nebi několik málo Sluncem
ožehnutých sloupů starověké
agóry, ruiny starého akvaduktu a řada
vyloupených patricijských hrobů
ve zdejší nekropoli…
KŘIŽOVATKA IDEJÍ I VÝBOJŮ
Jako jiná antická města je i Amathous
konglomerátem myšlenkových
a mocenských proudů své doby. První
doložitelná zmínka o příchodu cizinců
do města se vztahuje k 11. století před
n.l. Tehdy se tu setkali etničtí předkové
Kypřanů s řeckými osadníky. Mísila se
zde etnika, náboženské kulty, výrobní
i obchodní schopnosti. Období mezi
roky 1050-800 před n. l. je patrně epochou
nejzářnějšího rozvoje města. To
neušlo moci a majetku chtivým Féničanům.
Vtrhli do města a staré zvyky
a kulty nahradili svými. V letech 707-
669 před n.l. si Amathous podrobili
Asyřané. Po nich (mezi roky 570-545
před n.l.) tu vládli Egypťané. Ty pak
(v letech 545-332 před n.l.) vystřídali
Peršané. Byla to zvláštní doba: vládli
místní představitelé, ale pod tvrdou
a nelítostnou knutou cizinců. To časem
vyvolalo vzpouru kyperských královských
měst. Kupodivu – Amathous,
v němž byly za perské poroby zbořeny
četné svatyně a dokonce i královský
palác, však zůstal vůči svým okupantům
loajální. Změna přišla až s posledním
amathouským králem Androklem.
Ten prozíravě vsadil na Alexandra Velkého
a všemožně jej podpořil i v bitvě
u Tyry. Následující dekáda svobody
a nezávislosti Amathousu končí smrtí
Alexandra Velkého (323 před n.l.).
Nejenom Amathous, ale celý Kypr,
se zalíbil Ptolemaiovcům. Ve zdech
Amathousu se prosnoubilo tzv. velké
kvarteto kultů – místní Afrodité
a Arsinoe s egyptskými Isis a Sarapis.
V roce 58 před n.l. se ostrov
i město staly Římskou provincií.
Výbojní, byť vzdálení vládci přišli
s řadou stavebních nápadů a notně
naditými pokladnicemi: ve městě se
rozběhla výstavba nových výstavných
domů, tržnice a rozlehlé promenády.
Po akvaduktu začala do Amathousu
přitékat dodnes drahocenná voda.
V roce 22 n.l. poskytuje Římský senát
zdejšímu Afroditinu chrámu tzv. právo
asylu. Tím disponovaly na Kypru
pouze tři lokality.
Krátké šťastné údobí přerušila na
přelomu let 77 a 78 n.l. další pohroma.
Tentokráte z lůna země: město postihlo
zničující zemětřesení. Aby povstalo
ze svých rozvalin a zahladilo nejděsivější
rány, muselo uplynout 30 let.
Obyvatele se nevzdali. Znovu vztyčili
i Afroditin chrám. Na konci 4. století
n.l. se na ostrově prosadilo křesťanství.
Finálním výrazem jeho dominance
se stalo vyhnání dosavadních kněží
z Afroditina chrámu a jeho přeměna
v křesťanský kostel. Je to ale jen krátké
vítězství nové víry: v letech 649-691
se na východní břehy Kypru zaměřují
arabští nájezdníci. Amathous vypálí
a rozboří. Ale ani jejich dny slávy
a moci nebudou nekonečné: příjdou
další vládcové, další kultury, další náboženství
a zvyky. Bohužel, starobylý
Amathous už nikdy nepovstane z tratolišť
prolité krve a popela požářišť.
Ušetřen nebude ani bělostný materiál
z jeho kdysi výstavných paláců
a vil. Novým mocipánům poslouží
k budování pevností, obranných valů
a komunikací pro válečníky. Amathousem
se prodere rovněž Richard III.
Lví srdce a v nedalekém Kolossi
se ožení s princeznou Berangerií
Navarskou, budoucí královnou anglickou.
Osmanským vládcům poslouží
ve středověku k výstavbě mešit. Jedna
z nich (Kebir Cami) se zachovala
v nedalekém Limassolu dodnes. A co
věhlasný amathouský přístav, jeden
z nejvýznamnějších antických portů?
Zanese jej prach zapomnění a tuny
mořského písku. Dnes přes něj vede
asfaltová výpadovka na Larnaku
a shora se k němu přibližuje moderní
výstavba luxusních hotelů a letních
apartmentů pro zahraniční turisty.
MĚSTO A LIDÉ POD ZRAKY
AFRODITY
Antický Amathous je (vedle
Palaepaphosu) druhou z lokalit věnovaných
na ostrově nejvyšší bohyni
předkřešťanského období Afroditě.
Archeologové soudí, že její obří
socha se skvěla na nejvyšším místě
Amathousu – na zdejší akropoli, a to
již v 11. století před n.l. Nasvědčuje
tomu i značný zájem mnoha pozůstalých
pohřbít právě na tomto místě své
rodinné příslušníky a podle rituálů
spojených s bohyní Afrodité.
Torza dochovaných svatyní archeologové
se vztahují až do 8. století
před Kristem. O málo mladší jsou
pak dvě obří rituální nádoby v podobě
kamenných váz. Ty pocházejí
z přelomu 6. a 5. století před n.l. Na
rituální využití části lokality nasvědčují
rovněž zbytky velkých jeskynních
hrobek na úbočí akropole. Třebaže
byly vysekány primitivní dobovou
technikou, přesto dosahují kolosálních
rozměrů: i dnes projde chodbami
ve vrstvách vápence vzpřímený
dospělý člověk. Odborníci nevylučují,
že v dobách nejvyšší slávy Amathousu
mohla jimi projet i smuteční kára
s tělem zemřelého krále a vůz s jeho
pohřební výbavou.
Na akropoli lze spatřit také zbytky
starého královského paláce. Pochází
z 1. století n.l. a jeho tvůrcem měl být
Amathous - syn krále Aeria. Ten se
mimochodem zasloužil také o výstavbu
dalšího antického Afroditina
chrámu, a to v Paphosu. Chrám byl
vztyčen na základech ještě starších
helénistických svatyní. Tyto relikty
se teprve zkoumají. Afroditin chrám
byl zbořen s příchodem křesťanů.
V 7. století n.l. pak byla na jeho místě
vztyčena na svou dobu obří křesťanská
bazilika. Několikerá zemětřesení
– politická i přírodní – však srovnala
se zemí i tu.
Kult půvabné bohyně Afrodity
není žádným marketingovým výmyslem
a obchodnickým tahem soudobé
turistické industrie. Ve zdejší
staré nekropoli archeologové našli
řadu hrobů s pohřebními soškami
právě této nejvyšší bohyně. Blízkost
ekonomicky i civilizačně rozvinutého
antického Egypta se v ruinách
Amathousu snoubí také s řadou
egyptských božstev oněch dob. Velkou
inspirací pro rozvinutí božského mýtu
Afrodité byl nepochybně kult Háthor
a Astarte. Zasáhl nejenom do myšlení
lidí té doby, ale i do zdejšího výtvarného
umění. Třeba v Archeologickém
muzeu v Limassolu střeží jako oko
v hlavě půvabnou mozaiku z 5. století
n.l.: zobrazuje koupající se Afrodité,
kterou pozoruje Eros.
Literárně se o nejvýznamnější
bohyni ostrova poprvé zmiňuje (v 8.
století před n.l.) Homér, a to výslovně
s přídomkem Afrodité z Kypru.
O pohledné bohyni píše rovněž Hesiodos.
Podle znalců samotný název
Afrodité je starořeckou verzí sémanticky
souznějících lexikálních kmenů
Ištar-Aštart-Astarte.
Pozoruhodná je i shoda formy
a způsobu zrodu Afrodité – z mořské
pěny. Na Kypru existuje několik
lokalit, jejichž obyvatelé a turistické
kanceláře jsou ochotní odpřísáhnout,
že právě u nich se slavná bohyně
vynořila ze zpěněného příboje.
Patrně nejfrekventovanějším místem
jsou pitoreskně roztroušená skaliska
na poloviční cestě mezi Limassolem
a Paphosem v Petra Te Romiou, cca
70 km západně od Amathousu.
Samotní Kypřané však znali a znají
svou nejvyšší bohyni i pod jinými
jmény: kupř. Anassa, či Vládkyně
paphoská či Golgianská (podle jejich
velkých svatyní v oněch dobích).
Má rovněž řadu epitet: Kyprogenea
– na Kypru zrozená, Einalia-bohyně
moří, Urania-bohyně nebes, Pandemos-
bohyně všeho a všech, Chrystostephanos-
bohyně se zlatou korunou,
Kourotrophos a známé je i její
posmrtné jméno Adoneia.
Dolní části antického města
Amathous dnes vévodí zbytky tržiště
– agóry, veřejných lázní, fontány a již
zaneseného přístavu starověkých
galér. Pokud to sluneční žár dovolí,
lokalita se zaplní turisty z Kypru i ze
zahraničí. Na rozpálených kamenných
platech ztichlé agóry to zvučí
pestrou směsicí evropských i zámořských
jazyků. Na torzo antického
akvaduktu a kanalizačního systému
s dodnes průchodnými kamennými
rourami civí objektivy digitálních
fotoaparátů. Cvrkot cikád nakrátko
přehluší běh motorů elektrizovaných
kamer. Technicky vyspělá generace
z počátku 21. století se sklání před
technickým a inženýrským umem
svých antických předchůdců.
DR. BRONISLAV SOWA, CSC.
