Vodíkový autobus i v České republice

Pozoruhodný autobus na vodíkový pohon vyvíjel u nás od roku 2006 Ústav jaderného výzkumu v Řeži u Prahy. První neveřejné jízdy se uskutečnily na elektřinu z akumulátorů a ultrakapacitorů. A zanedlouho objevíme v provozu i palivové články a další prvky vodíkové části. Aby se mohl vydat na linky městské hromadné dopravy v Neratovicích, bylo nezbytné vybudovat čerpací vodíkovou stanici firmy Linde Gas v areálu neratovické společnosti Nerabus. Právě vodík, při jehož spalování nebo exploataci v palivových článcích vzniká jako odpad pouze voda, má nahradit docházející fosilní paliva, především ropu. Potřebu větší produkce vodíku odhaduje někdejší šéf ÚJV a dnes zástupce ředitele divize výroba pro vědu a výzkum v ČEZ František Pazdera na rok 2030, kdy má v EU na tento pohon jezdit už více než třetina nových automobilů. Be z jádra to nep ůjde Jako nejvhodnější technologie výroby vodíku se jeví elektrolýza, příp. vysokoteplotní rozklad vody. Potřebné množství energie v obou případech nejvýhodněji zajistí právě vyvíjené jaderné reaktory IV. generace. Budou s to „spalovat“ i odpad ze současných jaderných elektráren, jenž se už nebude muset na tisíciletí ukládat do podzemí. Úprava autobusu na vodíkový pohon vyšla na zhruba 30 mil. Kč. Nejméně 20 mil. Kč zase čerpací stanice Linde Gas. Speciální příprava je nezbytná i pro budoucí řidiče. Musí zvládnout zvláštnosti provozu elektrovozu s hybridním pohonem. Základním zdrojem energie pro elektromotor o výkonu kolem 50 kW (67 koní) budou palivové články, akumulátory pro rekuperaci energie při brzdění a ultrakapacitory k pokrytí proudových špiček při rozjezdu autobusu. S cca 20 kg tekutého vodíku, který na střeše v tlakových lahvích v plynném stavu (tlak 35 MPa), ujede téměř 300 km. Přímo v ÚJV v Řeži pracovali na projektu čtyři odborníci. Partnery byli plzeňská Škoda Electric, která zhotovila elektrický pohon, řídicí systém a všechny komponenty nakonec nainstalovala do vozu, a Proton Motor v Puchheimu u Mnichova, jenž měl na starosti palivový článek, nádrže a vodíkovou infrastrukturu. Kromě nich se projektu účastnila norská IFE Halden, nizozemská JRC Petten, pražská Vysoká škola chemicko-technologická a neratovická dopravní společnost Nerabus. Pozvolný přechod ekonomiky založené na fosilních palivech směrem k ekologičtější a energeticky nezávislejší vodíkové ekonomice potrvá podle vědců z ÚJV v Řeži do poloviny století. EU se chce stát vedoucím hráčem v oblasti vodíku a palivových článků a v lednu 2004 založila speciální technologickou platformu, jež si klade za cíl podporu výzkumu a vývoje v této oblasti. Práce platformy se účastní mj. řežský ústav, hlavní řešitel projektu vodíkového autobusu. Před čtyřmi lety se pohyboval celkový počet prototypů aut na vodík v celém světě kolem šesti stovek. Dnes jich už je přes tisíc. To ale neznamená žádný průlom, prohlašuje Zdeněk Porš, český odborník zabývající se ve výzkumném centru v německém Jülichu vývojem palivových článků: „Důležité je dostat tuto technologii do sériové výroby, a to vidím v současné chvíli velice skepticky. Především z finančních důvodů. Druhým problémem budoucího vodíkového hospodářství v dopravě je absence infrastruktury. Počet čerpacích stanic lze nyní spočítat na prstech jedné ruky a o masovém rozvoji vodíkového automobilismu, jenž si vyžádá v dalších letech miliardové investice, dnes nemůže být řeči.“ Reaktory IV. generace nezbytné pro výrobu vodíku v dostatečném množství se začnou ve velkém nasazovat kolem roku 2040. Jejich výkon potřebný pro plnou náhradu ropných paliv spotřebovávaných dnes v tuzemské dopravě vodíkem se odhaduje na 14 nových reaktorů velikosti temelínských (při elektrolýze); na tepelný rozklad vody by stačilo 7 vysokoteplotních 1000megawattových zdrojů. Koncepci prvního palivového článku vytvořil v roce 1839 britský soudce, vědec a vynálezce Sir William Robert Grove. Zjistil, že elektřinu lze vyrábět procesem inverzním k elektrolýze vody. Termín palivový článek použili poprvé Ludwig Mond a Charles Langer, kteří se v roce 1899 pokusili vytvořit funkční článek pracující se vzduchem a svítiplynem. V 60. letech minulého století použil americký Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA) palivové články vyrobené firmou Pratt & Whitney jako zdroj elektřiny pro vesmírné moduly Apollo. /vp/