Virtuální realitu používají při vývoji svých produktů velcí i úzce specializovaní hráči z různých oblastí průmyslu. Avšak tato technologie má obrovský potenciál i mimo kanceláře konstruktérů a vývojářů. „Pokud se do příslušné platformy vyvine aplikace, může se využívat ke vzdělávání zaměstnanců, léčbě panických atak a fobií a v neposlední řadě i obchodním účelům, typicky třeba k prezentaci produktů,“ říká v rozhovoru pro Technický týdeník Leoš Kubíček, spoluzakladatel společnosti Virtual Lab. Zabýváte se vývojem aplikací pro virtuální realitu. Co pro vás tento uměle vytvořený svět v brýlích znamená? Vnímám ji jako vytvořené počítačové prostředí, které vás zcela pohltí. S virtuálním prostředím může člověk interagovat a záleží jen na tom, k jakému účelu má daná aplikace sloužit. Je přes něj možné pořádat schůzky, školit se, můžete se podívat do budoucí výrobní haly, projít si navržený dům, pracovat s digitálním dvojčetem i relaxovat. Lze v něm nasimulovat i kritické okamžiky, které jsou zdraví a životu nebezpečné, aby člověk zažil, co se stane, když udělá chybu.
Na tvorbě aplikací se podílejí programátoři i grafici. Jak náročný je proces vývoje? Začínáme definicí cíle aplikace. Poté jedeme příslušné lokace nafotografovat, případně udělat i videozáznam stroje a jeho fungování. Pak si data vezmou do rukou grafici, kteří stroj či prostředí vytvoří v počítači. Další variantou je, že nám klient poskytne výstup z konstrukčního softwaru, tedy 3D model zařízení, které chce dostat do virtuální reality. Třetí možností je reverzní inženýring. V tom případě používáme speciální skener, který pomocí mračna bodů zařízení či prostředí nasnímá, a následně je zrekonstruujeme v počítačovém programu. Ve výrobních halách se většinou vy-užívá první varianta, protože skenování by bylo příliš drahé. Mnohdy není ani zapotřebí jít do velkého detailu, a pokud nejde o zobrazení prostoru kvůli instalaci nového stroje, je prakticky jedno, zda jsou halové nosníky úplně stejně umístěné. Aplikaci s jednoduchou halou je možné vytvořit za den, případně lze zakoupit již vytvořené prostředí, pokud vyhovuje požadavkům. Pokud klient potřebuje pouze čtyři stěny, je zbytečné je vytvářet extra na zakázku a grafici pak jen upravují detaily.
Je tedy možné vytvořit nejen hrubou stavbu, do které se umístí stroj, ale i skutečně věrnou kopii daného prostředí se všemi detaily? Věrnost prostředí se dá udělat až na milimetr přesně, vždy však záleží na tom, zda to má v konkrétním případě smysl. Pokud je třeba ve výrobní hale rozestavět stroje, je přesnost na místě. Pokud má ale vizuál haly sloužit jen jako kulisa a důležitý je pouze stroj, stačí udělat její velmi jednoduché znázornění. Do naší platformy Let’s Meet VR dokážeme nahrát i prostředí, které si zákazník vytvořil sám například v programu Sketch Up. Tato platforma je použitelná na různé aplikace, od meetingů až po prohlídky hal či výuku zaměstnanců. Nutno ale podotknout, že jednou z nevýhod virtuální reality je fakt, že avataři v současné době nemají mimiku. Avatar sice může mít podobu konkrétního člověka, a dokáže i otevírat ústa, ale nonverbální komunikace mu chybí. Jednání s klienty či obchodními partnery jsou tím trochu limitovaná. Nicméně podle mě je otázkou dvou, tří let, kdy budou mít avataři k dispozici i rozumnou mimiku.
Zmínil jste, že virtuální realitu lze používat i k posílení tvrdých i měkkých dovedností. Jak konkrétně? Pro nás jsou tvrdé dovednosti spojené zejména s bezpečností práce a pak obecně se situacemi, u kterých je třeba, aby si je lidé pořádně zapamatovali. Aplikace pro bezpečnost práce tvoříme tak, že musíme mít jasně stanovené momenty, na které je třeba se ve virtuální realitě soustředit. Jde o okamžiky, během nichž, když se stane chyba, může dojít ke zranění, ohrožení života nebo i výrazným ekonomickým ztrátám. Právě v těchto momentech se vyplatí aplikaci vyrobit celou a se všemi detaily, protože díky nim může posilování dovedností fungovat. Jako příklad uvedu situaci, kdy si zákazník nechal do virtuální reality převést soustruh, který používali jeho zaměstnanci, a postupem času při práci přestali nosit ochranné brýle, protože se po mnoho let nikomu z nich nic nestalo. Takže jsme pro něj simulovali moment, kdy ze soustruhu vylétne kovová špona a zasáhne oko a jaké budou následky bez ochranných brýlí a s nimi. Simulaci jsme provedli natolik věrně, že sebou při virtuálním úrazu každý vyloženě škubl a po skončení školení zaměstnancům tekly z „poškozeného“ oka slzy. A to je přidaná hodnota virtuální reality.
Je to tím, že mozek nerozlišuje, zda je to, co oči vidí, skutečné, či ne? Přesně tak. Pokud jste dostatečně dobře vtaženi do děje, mysl uvěří, že oči sledují skutečnost. A pak už je vlastně jedno, zda jste u soustruhu, z nějž létají špony, ve 20. patře mrakodrapu, nebo se učíte pracovat se stroji a různými zařízeními. Jeden z našich dalších projektů se týká i zaučování v ovládání přístrojů na jednotkách intenzivní péče. Výhodou učení pomocí virtuální reality je, že se lidé nemusejí bát na stroje sáhnout. Nezničí je nesprávnou manipulací a nejsou tak ve stresu. A tím, že je mozek klidný, ukládá lépe a kvalitněji. Výzkumy hovoří o tom, že zaučování ve virtuální realitě je o třetinu kratší. Lidé si zkrátka ty informace a dovednosti lépe fixují a po čtrnácti dnech si pamatují mnohem více detailů než při zaučování na reálném stroji. Když se podíváme do průmyslu, je dnes trendem, že operátoři výroby obsluhují klidně dva až tři stroje najednou, a musí se tedy naučit řádově více postupů.
Mohou se lidé ve virtuální realitě opravdu bát, když nic z toho, co vidí, není skutečné? Mohou a je zapotřebí si na to dávat veliký pozor, zejména při simulacích krizových scénářů, úrazů a podobně. A vůbec není na škodu si při takových simulacích přizvat psychologa, aby se nepřekročila nebezpečná mez. Virtuální prostředí dokáže člověka opravdu pohltit, a pokud by se překročila určitá hranice, mohlo by to mít neblahé účinky na lidskou psychiku. Každopádně to, že člověk může prožívat ve virtuální realitě strach, se dá uchopit i obráceně a využívat tuto technologii k expoziční terapii pomáhající s léčením fobií. Klienti v ní vstupují do prostředí, které je přivádí ke strachu, a postupně se učí reagovat na situace, se kterými se v ní setkají. Krásným příkladem je známá aplikace, ve které se odbourává strach z výšek. Člověk v ní vyjede výtahem do 20. patra mrakodrapu, otevřou se dveře a on vstoupí na visuté prkno, má po něm přejít a skočit dolů. Máme zkušenost, že 60 % lidí to nezvládne, neskočí. A to i když vědí, že jsou v místnosti, že se jim nemůže nic stát. Mozek je natolik sváže, že se jim začnou třást kolena, jsou v tenzi. S takovými reakcemi pak může pracovat psycholog. Aplikace na podobném principu se používají i na léčení posttraumatického stresového syndromu třeba u vojáků.
Virtuální realita se stala v této nelehké době výrazným pomocníkem při pořádání on-line veletrhů. Jaká je její role a co všechno je možné pomocí této technologie v oblasti veletrhů nahradit? Myslím si, že fyzický kontakt je v oblasti obchodu velmi důležitý, bez chemie mezi klientem a obchodníkem se byznys neobejde. Na druhou stranu poslední rok ukázal, že to jde i bez drahých veletrhů. Náklady na pronájem výstavního prostoru jsou opravdu vysoké, navíc velké peníze stojí i samotný přesun zařízení na místo výstavy a jeho montáž. Takže virtuální realita je ideální prostředek pro seznámení se s produktem, zejména v případech, kdy je třeba představit složitější zařízení a ukázat jeho funkcionalitu a třeba i to, jak pracuje. V tomhle světě nefungují fyzikální zákony, můžete se podívat i na místa, která nejsou v reálném světě z důvodu bezpečnosti dostupná. Třeba to, jak se v prostředku 30 m dlouhého stroje taví plast. Nebo je možné rukou zvednout část zařízení, která normálně váží desítky tun. Vlastně je možné téměř cokoliv. Pokud bychom se vrátili k platformě Let’s Meet VR, tak ta je připravena k tomu, že se ve virtuálním prostoru (například hale) může potkat v jeden okamžik až dvacet lidí. Paralelně ale může takových hal běžet nekonečně mnoho. Potřeba jsou k tomu pouze brýle, nejlépe Oculus Quest, které nepotřebují připojení k počítači a stabilní internet.
Umělá inteligence, která se také v průmyslu začíná prosazovat, dokáže na základě dat predikovat například „zdravotní“ stav strojů. Je možné už skloubit UI a virtuální realitu tak, aby dokázala odhadnout lidský záměr v ní? V současné době to zatím ve větším komplexu reálné není, protože takové schopnosti jsou mimo rámec výpočetních schopností brýlí s integrovaným počítačem. Bylo by třeba mít za zády silné hardwarové zázemí, a hlavně obrovskou sadu dat, kterými by se umělá inteligence živila a učila. V budoucnu, až technologie trochu pokročí, pak bude hodně záležet na tom, co se ve virtuální realitě bude odehrávat. Při nácviku prezentačních a komunikačních dovedností by mohl UI avatar reagovat na trénovaného tak, že by postupně odpadala role lektora, který avatara v současnosti ovládá. Toto by mohlo být reálné tak za patnáct let, protože do té doby nebude technologicky možné v reálném čase vyhodnocovat to obrovské množství dat, které s sebou lidská komunikace, ať už verbální, či nonverbální, nese. Ale myslím si, že se začne umělá inteligence více používat i ve zdravotnictví, a dokážu si představit, že do tří let bude možné na základě anonymizovaných dat z přístrojů na JIP vytvořit různé scénáře predikce pro virtuální realitu. /Kristina Kadlas Blümelová/
