Věda předbíhá průmysl v nabídce kapacit

Na počátku roku jsme se v TT věnovali hodnocení českého výzkumu a vývoje a inovací, jak je pro vládu ČR zpracoval Český statistický úřad a Technologické centrum AV ČR pod názvem Analýza současného stavu VaV a inovací za rok 2010. V číslech je pravda, a ta pravda je pro naše prostředí dost nepříjemná. Navzdory všem snahám nedošlo nikdy k dobrému propojení vědeckých kapacit vysokých škol a Akademie věd s průmyslem, jejímž výsledkem by byl inovační rozkvět našeho průmyslu. Namísto toho jsme svědky velkého objemu investic do VaV v programu Výzkum a vývoj pro inovace, který je podporován, lépe řečeno měl být podporován, z fondů EU. Není sporu o tom, že bez tohoto programu by české vysoké školství nikdy nemohlo plnit úlohy VaV, které se od něj od 90. let očekávají. A lze si jen těžko představit, že by investice v plánovaném rozsahu mohly být investicemi vlády ČR. Vraťme se však nejdříve k hodnocení čísel, která nám říká již zmíněná Analýza. Je mnoho způsobů, jak je interpretovat, ale ve snaze získat to nejlepší a nejpřesnější vysvětlení, obrátili jsme se na vedoucího oddělení strategických studií Technologického centra AV Ing. Michala Pazoura. Také on se podílel na vypracování Analýzy. ? V Analýze se uvádí, že průmyslové podniky se investicemi pro VaV na vysokých školách podílí pouhým 1 %. To je strašlivé číslo a na první pohled nepravděpodobné. Podniky objednávají u universit kde co, ale je otázka, jestli jde o VaV nebo jen prosté procesní postupy, jako měření či rady výrobního charakteru. Můžeme toto číslo nějak lépe vysvětlit? Ano, podíl zdrojů podnikatelského sektoru na financování VaV ve vysokoškolském sektoru je dle oficiálních údajů o finančních tocích na VaV skutečně velmi nízký. V zemích OECD dosahuje tento podíl v průměru okolo 6 – 7 %. Není to však pouze český vysokoškolský sektor, kde je podíl podnikatelských zdrojů na financování VaV malý. Také Akademie věd jako celek vykazuje v celkových zdrojích na VaV pouze 3 % zdrojů podnikatelského sektoru. A nyní k vaší otázce, čím lze takto nízká čísla vysvětlit, když člověk znalý prostředí veřejného výzkumu v ČR ví o řadě spoluprací mezi výzkumnými organizacemi a podniky. Osobně to vysvětluji něčím, co bychom mohli nazvat „šedou spoluprací“, neboli spoluprací, která není zachycena oficiálními statistikami. Informace pro tyto oficiální statistiky jsou získávány z pravidelného ročního šetření o výzkumu a vývoji realizovaného Českým statistickým úřadem, kdy respondenti vyplňují dotazníky podle skutečných evidovaných údajů. V případě údajů o zdrojích financování VaV se tedy jedná o evidované příjmy výzkumné organizace za služby poskytnuté podnikům, případně příjmy z prodeje licencí. Do těchto statistik se tedy zcela určitě nedostanou příjmy jednoho výzkumníka či výzkumného týmu, který s podnikem spolupracuje na individuální bázi, tedy bez oficiální smlouvy mezi výzkumnou organizací a podnikem. Jsem přesvědčen, že tato „šedá spolupráce“ je stále v ČR velmi rozšířená. Je zajímavé, že částečně o tom vypovídají opět oficiální statistiky. Podíváte-li se do výsledků z šetření o inovacích, zjistíte, že s vysokými školami spolupracuje 11 % technicky inovujících podniků (podniků s produktovou nebo procesní inovací). S veřejnými výzkumnými institucemi pak spolupracuje přibližně 6 % technicky inovujících podniků. Přestože z těchto údajů nevíme nic o objemu této spolupráce a finančních tocích od podniků směrem k výzkumným organizacím, rozdíl oproti informacím z šetření o výzkumu a vývoji naznačuje existenci neoficiální či polooficiální spolupráce mezi výzkumníky a podniky. ? Proč ale výzkumníci v ČR nespolupracují s podniky oficiálně? Osobně vidím důvody především v nepřipravenosti vysokých škol, ale i některých ústavů Akademie věd ČR na rychlé a profesionální jednání s podniky. Nezřídka jsem se setkal s negativními zkušenostmi podnikatelů, kteří projevili zájem o spolupráci s vysokou školou, s těžkopádným a zdlouhavým dojednáváním smluvních podmínek ze strany vysoké školy. V některých případech pak byla zvolena jednodušší cesta k navázání spolupráce prostřednictvím přímého oslovení konkrétních výzkumníků. Ke změně této praxe by pomohlo přispět vytvoření vnitřních systémů na vysokých školách, které jasně stanoví postupy a odpovědnosti pro jednání o podmínkách smluvního výzkumu s podniky. Navenek potom musí být jasné, kdo je kontaktní osobou či kontaktním pracovištěm dané vysoké školy pro jednání s podniky. V posledních letech vznikají při vysokých školách různá centra pro transfer znalostí či technologií, která by měla být přirozeným zástupcem vysoké školy pro jednání s podniky také v záležitostech smluvního výzkumu. Určitě je to krok správným směrem, nicméně vznik efektivně fungujícího systému vyžaduje více než jen zřízení takového pracoviště. Důležité je promítnout zásady profesionálního přístupu k externím partnerům vysoké školy do vnitřních předpisů, motivačních mechanismů i nekodifikovaných procesů. ? Analýza konstatuje, že v ČR je na 2500 organizací, které uvádějí jako část své činnosti práce na VaV. To je překvapivé číslo, když jsme se snažili oslovit takové organizace v Technickém týdeníku, bylo toho mnohem méně, a když to srovnám s číslem bývalých oborových výzkumných ústavů, pak je to prostě šokující. Když se podíváme na přehled nových Center, kde se například energetika řeší hned na třech místech, pak mi to připadá jako plýtvání lidmi a energií. Kdo to zaplatí? V analýze je uveden celkový počet pracovišť výzkumu a vývoje v ČR a těch bylo v roce 2010 skutečně téměř 2600. Nutno ale zdůraznit, že tento údaj uvádí počet pracovišť VaV, nikoliv počet organizací – ekonomických subjektů. Těch je samozřejmě méně. Téměř 83 % těchto pracovišť (konkrétně 2130) je z podnikatelského sektoru a po 7,5 % z vysokoškolského a vládního sektoru. S tím souvisí otázka, zda je či není český výzkum příliš roztříštěný. V případě podnikatelského sektoru se o roztříštěnosti hovořit nedá. Zde je větší počet subjektů realizujících vlastní VaV aktivity žádoucí, neboť tyto aktivity jednoznačně přispívají k posilování jejich konkurenční schopnosti. V této souvislosti však stojí za pozornost, že v ČR realizují VaV dominantně podniky pod zahraniční kontrolou. Výdaje na VaV v podnicích pod zahraniční kontrolou přesahují 57 % celkových výdajů na VaV v podnikatelském sektoru. Další otázka je, zda není příliš roztříštěný veřejný výzkum, tj. výzkum realizovaný na vysokých školách, v ústavech Akademie věd ČR a dalších výzkumných organizacích. Zde se domnívám, že určitá integrace či koordinace aktivit vysokých škol a ústavů Akademie věd ČR by prospěla nejen výzkumnému prostředí, ale i systému vysokoškolského vzdělávání. V oblasti výzkumu k takové integraci do určité míry dochází a rozvoj dlouhodobé spolupráce mezi vysokými školami a ústavy AV ČR je silně akcentován v současné podpoře VaV z veřejných prostředků. S podporou ze Strukturálních fondů EU vznikají společná výzkumná centra, která budou soustřeďovat finanční i lidské zdroje. Také nový program Technologické agentury ČR nazvaný Centra kompetence usiluje o strategickou spolupráci mezi vysokými školami, výzkumnými ústavy a inovujícími podniky v konkrétních oborech. Čili k určité koncentraci českého veřejného výzkumu dochází. S tím ale souvisí druhá část vaší otázky, zda je provoz takových center dlouhodobě finančně udržitelný. A zde se obloukem opět dostáváme k úvodní otázce týkající se spolupráce vysokých škol a výzkumných ústavů s podniky. Nelze očekávat a nebylo by to ani správné, že bude stát plně dotovat výzkum realizovaný těmito centry. Část prostředků na VaV musí tato centra získat ze společných projektů s podniky, z výzkumu na zakázku či z prodeje dosažených výsledků VaV. A k tomu je potřebné, aby si jednotlivé vysoké školy, výzkumné ústavy či výzkumná centra vytvořila funkční mechanismy, které budou usnadňovat vnější komunikaci s podniky a vnitřně motivovat k navazování této spolupráce. ? Jaké jsou důvody nezájmu podnikového sektoru o spolupráci s vysokými školami a jinými výzkumnými organizacemi? Týkají se již naznačené důvody i podniků se zahraniční účastí? Zájem podniků o spolupráci ve VaV s vysokými školami a výzkumnými ústavy musíme posuzovat v kontextu zdrojů jejich konkurenční výhody a při zohlednění jejich úlohy v produkčním řetězci. Segment podniků, které realizují znalostně intenzivní aktivity, není v ČR příliš veliký. Domácí podniky plní v produkčních řetězcích spíše úlohu výrobních jednotek, přičemž znalostně intenzivní aktivity, jako např. výzkum a vývoj či design, jsou realizovány mimo ČR. Z tohoto pohledu je i potenciál pro spolupráci ve VaV v podnikovém sektoru v ČR poměrně malý. Jak jsem však uvedl výše, důležitým segmentem v oblasti znalostně intenzivních aktivit jsou v ČR podniky pod zahraniční kontrolou. Je proto důležité vytvořit podmínky pro ukotvení těchto podniků v národním inovačním systému a pro vytvoření jejich vazeb na vysoké školy a výzkumné instituce v ČR. Existují příklady, Honeywell či Siemens, kde se to již podařilo. Význam těchto podniků v inovačním systému ČR by však měl být explicitně zohledněn při úvahách o nastavení výzkumné a inovační politiky v ČR, dosud tomu tak není.