V roce 2020 bylo ve světě vyrobeno zhruba 1,864 miliardy t oceli. V asi 75 % případů výrobci využili energii z uhlí. Pak ovšem na každou tunu oceli vyrobené s uhlím připadá zhruba 1,9 t oxidu uhličitého, který vyletěl do atmosféry. Svět se v dnešní době bez oceli neobejde, ale zároveň výroba oceli zodpovídá za 7—8 % ročních globálních emisí uhlíku, které přispívají ke globálnímu oteplování. Kvůli tomu je výroba oceli v centru snah o snížení produkce uhlíku. Jako zajímavé řešení se přitom nabízí vodík, který by se podle odhadů mohl tak do deseti let stát konkurenceschopnou alternativou. V dnešní době se při výrobě oceli obvykle používá jako palivo a zároveň redukční činidlo koks. Pokud je koks nahrazen vodíkem, tak probíhá proces, jehož emise obsahují pouze vodu. Vodík může pohánět i celou obloukovou pec, takže by mohly vznikat výrobní linky na ocel, které neprodukují žádné emise uhlíku. Po podobných modernizacích dnes pokukuje každý významný výrobce oceli. V severním Švédsku připravují projekt „zelené ocelárny“ H2 Green Steel (H2GS), který má rozpočet zhruba 3 miliardy dolarů. Bude to vodíková elektrárna v oblasti Boden-Luleå, která využije vodík vyrobený energií pocházející z obnovitelných zdrojů. Výrobu oceli by tam měli zahájit v roce 2024 a v roce 2030 tam chtějí vyrábět 5 milionů t vysoce kvalitní „vodíkové“ oceli ročně. Jak uvádí předseda představenstva H2GS Carl-Erik Lagercrantz, projektem mimo jiné usilují i o zrychlení transformace evropského ocelářského průmyslu. Zásadním předpokladem pro úspěch podobných snah přitom je podstatné sníženy ceny vodíku z obnovitelné energetiky./stanislav mihulka/
