Ve Finsku bude dohořívat radioaktivní odpad

Hlavním problémem pro ukládání vyhořelého paliva ze současných jaderných elektráren je extrémně dlouhá doba jeho zvýšené radioaktivity. Než poklesne na úroveň radioaktivního pozadí v přírodě uplyne 250 000 roků. Zatím si s tímto problémem poradily USA zřízením úložiště v horách Yukatanu a Finsko, které je všeobecně považováno za průkopníka uložení jaderného odpadu ve vhodných geologických podmínkách. Radioaktivní odpad je mimořádně kompaktní. Podle údajů francouzské komise pro atomovou energii vyprodukují jaderné elektrárny ve Francii, která má světově největší podíl jaderné energie v energetické bilanci, na jednoho obyvatele pouze 1 kg vyhořelého paliva ročně. V celosvětovém měřítku vznikne ročně 12 000 tun vyhořelého jaderného paliva. Finské uložiště je budováno 500 m pod povrchem Země v geologické skalní formaci baltické desky, která je považována za spolehlivě bezpečnou z hlediska seismické aktivity. Je umístěno v západním Finsku poblíže jaderné elektrárny Olkiluoto. Práce byly zahájeny v roce 2004 stavbou laboratoře pro analýzu hornin, která průběžně zkoumá vlastnosti podzemních hornin a jejich chování. V současné době práce v podzemí dosáhly hloubky 300 m. Až bude uložiště v roce 2020 uvedeno do provozu bude postupně 100 až 120 roků plněno kontejnery s vyhořelým palivem. Bude místem konečného uložení odpadů ze současných finských jaderných elektráren Olkiuoto a Loviisa a také z ostatních evropských elektráren s reaktory III. generace na normální vodu (EPR) s plánovaným uvedením do provozu v roce 2011. Vyhořelé tyče paliva se ukládají do 6 m dlouhých měděných schránek s průměrem 1 m. Schránka je pokryta 35 cm tlustou vrstvou bentonitu, což je přírodní forma jílu. Oba materiály byly zvoleny proto, že se nacházejí v přírodě a je známo jejich chování během milionů roků. Nebyly použity například titanové slitiny, protože zatím uplynula příliš krátká doba pro spolehlivé zhodnocení jejich bezpečnosti. Základním principem pro trvalé uložení vyhořelého jaderného paliva je jeho izolování po neuvěřitelně dlouhou dobu. Když je vyhořelé palivo vyjímáno z reaktoru je čtyřmilionkrát radioaktivnější než přírodní uran. Pokles radioaktivity na úroveň běžného přírodního prostředí probíhá 250 000 roků. Během této doby bude bezpečnost zajištěna pasivně, bez lidských zásahů. Zastánci této metody ji považují za způsob jak vrátit palivo zpět přírodě, ze které bylo vyjmuto. Protože nelze na tak dlouhou dobu předvídat vývoj lidské společnosti, je docela dobře možné, že na existenci uložiště bude zapomenuto. Ale po dobu 350 roků je zajištěno, aby radioaktivita okolí uložiště byla na povrchu Země sledována. To je snad v souladu i s etikou udržitelnosti, která vyžaduje aby planeta byla budoucím generacím předána čistá. V každém případě je finská iniciativa příkladná a má přednost před mnoha jinými futuristickými řešeními, jako je přeměna dlouhodobě radioaktivního odpadu na prvky s krátkodobou radioaktivitou. Tato novodobá alchymie možná bude užitečným doplňkem jiného typu transformace, a to využití současných odpadů jako paliva v reaktorech budoucí IV. generace jaderných elektráren. Jejich koncepce je již navržena a probíhá výzkum průmyslové realizace. Předpokládá se, že budou jednou z nosných energetických technologií 21. století. /šu/