Některé nové varianty viru SARS-CoV-2, které se objevily v posledních měsících, mohou částečně „unikat“ naší imunitní obraně. Velmi zjednodušeně řečeno jde o viry, které mají trochu jiný tvar. Některé protilátky, které virus poznávají „po hmatu“, tak virus tedy nerozeznají účinně. Takový virus by se do značné míry mohl šířit i mezi těmi, kdo již nakaženi byli a měli by být chráněni. A vyvolat tedy snadno další vlnu nákazy.
Netýká se to všech nových variant. Například „britská“ linie B.1.1.7., která v Česku dnes převládá, „únikovou“ podle všeho příliš není. Větší obavy budí v tomto ohledu například „jihoafrická“ linie B.1.351, která již byla v Česku také odhalena. Díky jihoafrické zkoušce víme, že viry z této linie mohou zřejmě účinně infikovat i ty, kdo byli očkováni vakcínou AstraZeneca, a dokonce u nich mohou vyvolat i mírnou formu nemoci. Méně efektivně na viry z linie B.1.351 reagují i protilátky lidí očkovaných jinými vakcínami. Ovšem protilátky jsou pouze jednou ze složek imunitní obrany před infekcí. Situace tedy nemusí být ve skutečnosti tak špatná, jak by se mohlo na první pohled zdát. A nyní máme tvrdá data, která tento předpoklad dále potvrzují. Vakcíny by měly chránit i proti „únikovým“ mutacím. A to díky další linii imunitní obrany.
Další a další linie Předem jen velmi krátce — a také zjednodušeně — k popisu průběhu infekce virem SARS-CoV-2. Pokud se virus dostane do těla, zaregistrují to buňky imunitního systému, které pak jiným složkám naší obrany vydají pokyn k produkci protilátek (různých imunoglobinů: IgG, IgM, IgA atd.). Právě o těch jsme mluvili výše v souvislosti s měřením hodnot protilátek „šitých na míru“ proti SARS-CoV-2. Jinak nejsou v těle přítomny pořád. Tělo je produkuje jen omezenou dobu poté, co se setká s nějakým patogenem, a to v tzv. B-buňkách. Hladina protilátek proti nějakému konkrétnímu patogenu se tedy udrží výrazně zvýšená řádově po několik měsíců, během kterých jich postupně ubývá, až nezbydou žádné. V podstatě to znamená, že tělo je „v pohotovosti“ a schopné na danou nemoc rychle reagovat. Pokud máte v krvi účinných protilátek dostatek, infekce bude nejspíše zničena ještě předtím, než se patogen příliš „rozmnoží“ (viry nejsou živé, takže se v pravém slova smyslu nemnoží, pouze replikují). Tělo, které má dostatek protilátek, tedy odrazí nepřítele už na hradbách. (Obecně a zjednodušeně řečeno, protilátky ničí virus mimo tělní buňky, další složky imunity, především T-buňky, o kterých ještě budeme mluvit, pak v buňkách.) V případě prvního setkání s novým virem ovšem samozřejmě tělo žádné na něj „šité“ protilátky mít připravené nebude. Spoléhá na řadu „necílených“ (tzv. nespecifických) obranných mechanismů, které mají začínající infekci odhalit a probudit zbytek imunitního systému. Úspěch SARS-CoV-2 je v tom (stejně jako některých jiných patogenů), že dokáže tento výstražný systém do jisté míry ukolébat, a tím získat čas, aby se v těle mohl alespoň nějakou dobu účinně replikovat. U některých infikovaných tato fáze trvá déle než u jiných (kvůli stáří, vrozené „slabší“ imunitě, ale i z jiných příčin). U většiny lidí si imunitní systém všimne dříve, než virus napadne velké množství buněk a způsobí nějaké výraznější poškození. Pak mají obvykle lehký průběh, nebo jsou zcela bez příznaků. Jakmile tedy imunita infekci zaznamená, nastoupí další složky obrany. Jde o různé typy buněk imunitního systému, které mají různé funkce a druhy „zbraní“. Další důležitou skupinou jsou tzv. CD8+ T-lymfocyty, které přímo likvidují virové částice. Klíčovou skupinou jsou pak tzv. CD4+ T-lymfocyty. To je široká skupina buněk, která má celou řadu funkcí. Jedna podskupina těchto buněk například pomáhá při aktivaci „výroben“ na již zmiňované protilátky, kterými jsou (již také zmíněné) B-buňky. Měření ukazují, že právě CD4+ T-lymfocyty jsou pro zvládnutí infekce novým koronavirem zřejmě nejlepším předpokladem. Pokud jich nakažený má dostatečně vysoké počty, infekce probíhá téměř vždy lehce. Bohužel, starší lidé jich obecně mívají méně. Když jsou buňky imunitního systému zalarmovány, začnou se rychle „množit“ (přesněji klonovat). Na účinný boj s infekcí jich musí být dost. Aktivace obranných buněk tedy logicky nějakou dobu trvá. Obvykle několik dní, někdy i více než týden. Když se pustí do práce, mívají buňky této tzv. adaptivní imunity proti SARS- CoV-2 obecně velmi dobré výsledky. Zdá se, že na rozdíl od jiných virů například B-buňky zvládnou poměrně jednoduše a ve velkém vyrábět účinné protilátky, které virus snadno identifikují, označí či přímo neutralizují. (Dodejme, že role posledních zmíněných, tzv. neutralizačních protilátek v boji se SARS-CoV-2 zřejmě není klíčová. Jejich množství nesouvisí s průběhem nemoci. A máme také popsané případy lidí s velmi nízkým počtem B-buněk v těle, kteří infekci překonali bez větších problémů. Samozřejmě, pokud tělo vyrábí v dostatečném množství jak T-buňky, tak neutralizační protilátky, je to jen dobře.)
Co říkají na nováčky Klíčovou otázkou tedy je, zda „nové varianty“ koronaviru mohou unikat pozornosti T-lymfocytů a jiných složek buněčné imunity. Bez odpovědi na tuto otázku je těžko říci, jaké nebezpečí tyto linie představují pro infikovaného. (Alespoň tedy z jeho individuálního pohledu; z epidemiologického hlediska jsou stále problematické, protože se mohou lépe šířit; o tom dále.) Aktivita tohoto typu buněk se měří podstatně obtížněji než množství protilátek v krvi. V praxi to znamená, že dobré odpovědi na otázky k roli T-lymfocytů (někdy označovaných jako T-buňky) dostáváme později než v případě aktivity protilátek. Řada odborníků od začátku epidemie předpokládala, že T-lymfocyty budou hrát v infekci zásadní roli, ale potvrzení tohoto předpokladu nějakou dobu trvalo (a povedlo se i díky práci českých vědců). Dobrou zprávou je, že dosavadní výsledky naplňují očekávání: jsou příznivé. Důležitým signálem je například publikace kalifornského týmu kolem Alessandra Setteho a Shanea Crottyho. Její autoři sledovali reakci T-lymfocytů odebraných dobrovolníkům na čtyři „nové“ linie viru SARS-CoV-2 (B.1.1.7, B.1.351, P.1 a CAL.20C). Šlo jak o lidi, kteří prodělali nákazu před objevením nových variant, tak o jedince očkované mRNA vakcínami (v USA se nepoužívá vakcína AstraZeneca, takže ti do skupiny zařazeni být bohužel nemohli.) Ve všech případech T-lymfocyty (konkrétně jejich „typ“ CD4+ a CD8+) reagovaly na tyto varianty prakticky stejně razantně jako na varianty starší. Dobrou zprávou je, že stejný výsledek měla i studie provedená na očkovaných či v minulosti infikovaných dobrovolnících v Británii. Také je zatím dostupná jako tzv. preprint. (Bohužel, i v té byli jen lidé očkovaní mRNA vakcínami.) Oba výsledky tak shodně naznačují, že vakcíny by měly zřejmě pomoci chránit proti vážnému průběhu nemoci. Nevíme, v jak velkém procentu případů to bude platit, účastníků bylo ve studiích málo. (Podle britského týmu by mohla vakcína poskytovat lepší ochranu než prodělaná infekce, ale na hodnocení je asi brzy.) V každém případě, pokud očkovaní lidé po nákaze novou variantou budou mít jen lehký průběh, vakcína svůj hlavní cíl splní. V článcích zkoumané mRNA vakcíny obsahují samozřejmě jen část viru, konkrétně bílkovinu jeho „hrotu“, kterou se připojuje k buňkám. Ta se v nových variantách mění. Například v Česku dnes převládající „britská“ varianta B.1.1.7 má tvar hrotu velmi mírně pozměněný tak, že se zřejmě dokáže lépe a pevněji připojit k receptorům na povrchu lidských buněk. Ovšem T-lymfocyty si i na této jedné jediné bílkovině najdou podle všeho řádově desítky různých charakteristických míst, podle kterého ji poznají, takže změny na několik málo místech by neměly narušit jejich schopnost „hrot“ viru rozeznat.
Ideální to není Jak jsme již uváděli, ani tak není samozřejmě existence „únikových“ variant nic příznivého. Pokud virus dokáže čelit protilátkové obraně, může se po nějakou dobu „množit“. A infikovaný by tak mohl nakazit další. Pokud to tak skutečně bude, zranitelní lidé nebudou chráněni „stádní imunitou“. Infekce se k nim tedy může snadno dostat. Data bude samozřejmě ještě zapotřebí ověřit jak jinými týmy (a ideálně na větším vzorku), tak v reálném světě. Takových pozorování je málo, protože míra proočkovanosti je nízká. Nejlepší laboratoří budou v tuto chvíli patrně USA, kde se prokazatelně vyskytuje několik „únikových variant“, a očkování přitom probíhá rychleji než v Evropě. /jj/
